Biologie klíšťat

Evoluce a systematika klíšťat

Klíšťata (řád Ixodida) jsou obligátní ektoparaziti, kteří se živí výhradně krví obratlovců. Patří mezi roztočovité (Acari) ve třídě pavoukovců (Arachnida). Fosilní nálezy a molekulární analýzy ukazují, že klíšťata existují jako krevní paraziti již přibližně 120 milionů let — parazitovala již na dinosaurech v období křídy. Nejstarší známý fosil klíštěte byl nalezen v barmském jantaru a pochází z období střední křídy (přibližně 99 milionů let).

Klasifikace klíšťat

Řád Ixodida se dělí na tři hlavní čeledi:

V České republice se setkáváme výhradně s tvrdými klíšťaty (Ixodidae). Měkká klíšťata (Argasidae) se v našich podmínkách vyskytují pouze vzácně a nejsou epidemiologicky významná.

Anatomie klíštěte

Tělo klíštěte se skládá ze dvou hlavních částí: gnathosoma (hlavová část s ústním aparátem) a idiosoma (tělo). Na rozdíl od hmyzu nemají klíšťata oddělenou hlavu, hruď a zadeček — jejich tělo je kompaktní a nesegmentované.

Gnathosoma (capitulum) — ústní aparát

Gnathosoma je přední část klíštěte, která zajišťuje přisátí k hostiteli a příjem krve. Skládá se z následujících struktur:

• Hypostom — centrální, harpunovitý útvar pokrytý zpětně směrovanými zuby (dentikuly). Slouží jako hlavní kotvicí mechanismus, který drží klíště pevně v kůži hostitele. Zuby na hypostomu znemožňují jednoduché vytažení klíštěte.
• Chelicery — párové řezné nástroje umístěné po stranách hypostomu. Fungují jako miniaturní nůžky, které naříznou kůži hostitele a umožní zavedení hypostomu. Každá chelicera končí ostrými zuby.
• Palpy (pedipalpy) — párové smyslové přívěsy po stranách ústního aparátu. Palpy se při sání rozklapnou do stran a slouží ke kontrole procesu přisátí. Obsahují chemoreceptory a mechanoreceptory.
• Bazální segment (basis capituli) — základ gnathosomy, který spojuje všechny ústní součástky s tělem.

Idiosoma — tělo

Idiosoma je hlavní tělová oblast klíštěte. U tvrdých klíšťat (Ixodidae) se na ní nacházejí tyto důležité struktury:

• Scutum (štít) — tvrdý chitinový štít na dorzální (horní) straně těla. U samců pokrývá celou horní stranu těla, zatímco u samic pokrývá pouze přední třetinu. Díky tomu se může samičí tělo při nasávání krve enormně roztáhnout. U larev a nymf je scutum rovněž menší.
• Alloscutum — pružná, skládaná kůže kolem a za scutem. Tato část je schopná se roztáhnout až 100násobně z původní velikosti při nasávání krve díky speciálním skladům kutikuly, které se rozvíjejí podobně jako harmonika.
• Genitální otvor — na ventrální (spodní) straně, u samic slouží ke kladení vajíček.
• Anus — na zadní části ventrální strany.
• Stigmatální ploténky (peritrema) — dýchací otvory umístěné za čtvrtým párem noh, napojené na systém trachejí.

Nohy

Dospělá klíšťata a nymfy mají čtyři páry noh (celkem 8), larvy mají tři páry noh (celkem 6). Každá noha je členěná na šest segmentů (coxa, trochanter, femur, genu, tibie, tarsus) a končí drápky s přísavkou (pulvillus), které umožňují klíštěti uchytit se na hostiteli i na hladkých površích.

Na tarsech prvního páru noh se nachází výjimečný smyslový orgán — Hallerův orgán, který je klíčový pro vyhledávání hostitelů.

Vnitřní orgány

• Slinné žlázy — párový orgán, který produkuje složitou směs biologicky aktivních látek: anestetika (tišení bolesti), antikoagulancia (zabránění srážení krve), protizánětlivé látky (potlačení imunitní odpovědi), vazodilatátory (rozšíření cév) a imunosupresiva. Slinné žlázy jsou také místem, kde se množí mnohé patogeny (včetně viru klíšťové encefalitidy).
• Střevní trakt (midgut) — rozvětvený trávicí systém, který se při nasávání krve enormně rozroste a vyplní většinu tělové dutiny. Krev je trávena intracelulárně (uvnitř buněk). Střevní stěna je klíčovým místem pro vývoj borrelií před jejich migrací do slinných žláz.
• Vaječníky (ovaria) — u samic se plně vyvíjejí až po nasátí krve. Jedna samice Ixodes ricinus může vyprodukovat 2 000 až 3 000 vajíček, výjimečně až 5 000. Po nakladení vajíček samice hyne.
• Centrální nervový systém — koncentrovaný do jediné nervové uzliny (synganglion), která leží kolem jícnu. Řídí všechny tělesné funkce včetně sání, pohybu a smyslových reakcí.
• Dýchací soustava — systém trachejí napojený na stigmatální otvory. Umožňuje plynnou výměnu, ale také způsobuje ztrátu vody — proto jsou klíšťata závislá na vysoké vlhkosti.

Hallerův orgán — smyslové centrum klíštěte

Hallerův orgán je unikátní smyslový aparát, který se nachází na tarsu (koncovém článku) prvního páru noh klíštěte. Je pojmenován po německém entomologovi Gustavu Hallerovi, který jej poprvé popsal v roce 1881. Jde o jeden z nejsofistikovanějších smyslových orgánů v říši členovců.

Stavba Hallerova orgánu

Orgán se skládá z jamky (capsule) na dorzální straně tarsu a přední jamky (anterior pit). Uvnitř se nachází desítky specializovaných smyslových senzil (vláskových struktur), které fungují jako chemoreceptory, termoreceptory a hygroreceptory.

Co Hallerův orgán detekuje

• Oxid uhličitý (CO₂) — hlavní signál přítomnosti hostitele. Klíšťata dokáží detekovat změny koncentrace CO₂ v řádu několika ppm (částic na milion) ve vzdálenosti až 10–15 metrů od hostitele.
• Tělesné teplo — infračervené záření teplokrevných hostitelů. Termoreceptory v Hallerově orgánu rozliší teplotní gradient pouhých 0,5 °C.
• Amoniak a mastné kyseliny — látky přítomné v potu savců. Kyselina máselná (butanová) je jedním z nejsilnějších atraktantů.
• Vlhkost — hygroreceptory umožňují klíštěti vyhledávat prostředí s optimální vlhkostí pro přežití.
• Feromony — chemické signály od jiných klíšťat, které hrají roli při páření a agregaci.

Druhy klíšťat v České republice

Klíště obecné (Ixodes ricinus)

Nejdůležitější a nejrozšířenější druh klíštěte v Česku. Patří do čeledi tvrdých klíšťat (Ixodidae) a je zodpovědné za přenos většiny klíšťových nemocí u nás — klíšťové encefalitidy i lymské boreliózy. V Evropě je označováno jako „rizikový klíště číslo jedna“.

• Velikost: samice 3–4 mm (nenasátá), až 11 mm při plném nasátí; samec 2,5–3,5 mm
• Zbarvení: hnědočervené tělo, tmavě hnědý až černý štít
• Prostředí: listnaté a smíšené lesy, okraje lesů, vysoká tráva, městské parky
• Nadmořská výška: historicky do 700–800 m, vlivem klimatických změn již nad 1 000 m
• Hostitelé: velmi široká škála — od malých hlodavců a ptáků přes ježky až po jeleny a lidi
• Přenáší: virus klíšťové encefalitidy (TBEV), Borrelia burgdorferi s.l., Anaplasma phagocytophilum, Babesia divergens a další

Klíště luční (Dermacentor reticulatus)

Větší druh klíštěte, který se v poslední době výrazně šíří především na Moravě a v jižních Čechách. Na rozdíl od klíštěte obecného může být aktivní i v chladnějších měsících — časně na jaře a pozdě na podzim, kdy je Ixodes ricinus ještě neaktivní.

• Velikost: větší než klíště obecné (až 5 mm bez nasátí), nápadná emailovitá kresba na štítu
• Přenáší: babeziózu (hlavně u psů!), tularémii, klíšťovou horečkovou horku (rickettsióza)
• Prostředí: lužní lesy, zamokřené louky, říční nivy, okraje lesů
• Aktivita: dva vrcholy — březen/duben a říjen/listopad; v létě je neaktivní (letní diapauza)

Další druhy v Česku

• Dermacentor marginatus — teplejší oblasti jižní Moravy, parazituje na ovcích a dobytku
• Ixodes hexagonus (klíště ježčí) — parazituje především na ježcích a psech, vzácně na lidech; může přenášet borrelie
• Haemaphysalis concinna — teplomilný druh na jižní Moravě, přenáší rickettsióvá onemocnění
• Ixodes trianguliceps — parazituje na malých savcích (myši, rejsky), lidi napadne velmi vzácně, ale udržuje borrelie v přírodních ohniscích
• Argas reflexus (klíště holubí) — měkké klíště parazitující na holubech, ve výjimečných případech napadne lidi (hlavně v podkrovních prostorech)

Životní cyklus

Klíště obecné prochází trixenním (tříhostitelským) životním cyklem, který trvá obvykle 2–6 let (typicky 3 roky). Každé aktivní stádium potřebuje jednu krevní hostinu. Mezi jednotlivými stádii (larva, nymfa, dospělec) probíhá svlékání (ekdyze) v listovém opadu.

Po každé krevní hostině klíště spadne z hostitele, stráví krev, svlékne se do dalšího stádia a opět vyleze na vegetaci, kde hledá dalšího hostitele. Samci se v dospělosti zaměřují na hledání samic na hostitelích, příp. sají jen minimálně. Po spáření samice dokončí nasávání krve, spadne do listového opadu, naklade vajíčka a uhyne.

Questing — jak klíšťata hledají hostitele

Klíšťata jsou pasivní lovci — aktivně nepronásledují hostitele (s výjimkou některých tropických druhů jako Hyalomma), nýbrž používají strategii zvanou questing (číhání). Jde o sofistikovaný proces, který zahrnuje výběr pozice, smyslové vnímání a reakci na stimuly.

Průběh questingu

1. Výběr pozice: Klíště vyšplhá z listnatého opadu na stéblo trávy, nízký keř nebo větev do výšky 20–80 cm (nymfy obvykle do 40 cm, dospělci výše). Výběr pozice není náhodný — klíšťata preferují místa u stezek a zvěřího průchodu.
2. Expozice Hallerova orgánu: Klíště se uchytí zadními třemi páry noh a natáhne přední pár noh do vzduchu, čímž exponuje Hallerův orgán proudícímu vzduchu.
3. Detekce signálů: Hallerův orgán zachytí prchavé signály přibližujícího se hostitele — CO₂, tělesné teplo, amoniak, mastné kyseliny z potu a vibrace podkladu.
4. Uchycení: Když hostitel projde dostatečně blízko, klíště se zachytí drápky a přísavkami na srsti, oděvu nebo kůži.
5. Hledání místa přisátí: Po uchycení klíště putuje po těle hostitele (často desítky minut až hodiny) a hledá optimální místo s tenkou kůží a dobrým prokrvením.

Co klíšťata přitahuje

Cyklus questing – rehydratace

Klíšťata nemohou questovat nepřetržitě. Protože nemají voskovou vrstvu na kutikule jako hmyz, rychle ztrácejí vodu. Proto střídají fáze questingu (hodiny) s fázemi sestupu do vlhkého listnatého opadu, kde pasivně absorbují vlhkost ze vzduchu pomocí hygroskopického sekretu slinných žláz. Tento cyklus se může opakovat týdny až měsíce, dokud klíště nenajde hostitele nebo nezhyne vyčerpáním.

Způsob sání a přenos nemocí

Klíšťata jsou obligátní krevní paraziti — v každém aktivním stádiu se živí krví hostitele. K přisátí používají specializovaný ústní aparát popsaný v části o anatomii.

Proces přisátí

1. Naříznou kůži chelicerami — chelicery se pohybují střihavě do stran a vytvoří malý řez v kůži.
2. Zavedou hypostom — ostrý hypostom se zpětnými zuby je zaveden do rány a zakotven.
3. Fixace cementem — slinnými žlázami vyloučí cementovou hmotu, která ztuhne kolem ústního aparátu.
4. Sání krve — střihavě se pohybují chelicery a nasávají krev; současně jsou vyplachovány sliny s bioaktivními látkami.

Sliny klíštěte obsahují

• Anestetika (kinináza, sialostatiny) — tlumí bolest, přisátí je bezbolestné, hostitel nic necítí
• Antikoagulancia (tick anticoagulant peptide) — zabrání srážení krve v místě sání
• Protizánětlivé látky (evasiny, serpiny) — potlačí imunitní odpověď v místě přisátí
• Vazodilatátory (prostacykliny) — zvýší průtok krve k místu sání
• Imunosupresiva (sialostatin L, Salp15) — tlumí činnost T-lymfocytů a dendritických buněk hostitele
• Antikomplementární látky (Isac, Salp20) — blokují komplementový systém, jednu z prvních obranných linií hostitele

Slinný koktejl klíštěte je tak účinný, že vytváří v kůži hostitele lokální imunosupresivní prostředí, které nejen usnadňuje sání, ale také napomáhá přenosu patogenů. Někteří původci nemocí (např. Borrelia) dokonce využívají proteiny slin klíštěte pro snadnější infekci hostitele.

Ekologie patogenů v klíšťatech

Klíšťata nejsou jen pasivní přenašeči nemocí — jsou komplexními ekologickými systémy, ve kterých patogeny žijí, množí se a překonávají mezistádiální přestávky. Existují tři hlavní způsoby, jakými patogeny v klíšťatech přežívají a šíří se:

Transstádiální přenos

Patogen přežije v klíštěti během svlékání (ekdyze) z jednoho vývojového stádia do dalšího. Např. larva infikovaná při sání na infikovaném hostiteli si podrží infekci přes svlékání a stává se infikovanou nymfou. Tomu říkáme transstádiální přenos — je to nejčastější způsob udržování patogenů jako Borrelia burgdorferi v populaci klíšťat.

Transovariální přenos

Infikovaná samice přenese patogena přes vaječníky do vajíček a tím i do nastupující generace larev. Tento vertikální přenos je typický pro:

• Virus klíšťové encefalitidy (TBEV) — transovariální přenos umožňuje udržování viru v populaci i bez opakované infekce z hostitelů
• Babesia spp. — silný transovariální přenos, hlavně u Babesia microti
• Rickettsia spp. — efektivní vertikální přenos

Naopak Borrelia burgdorferi se transovariálně přenáší jen velmi vzácně — proto je pro udržení borrelií v přírodě nezbytná přítomnost divokých hostitelů (hlodavců).

Co-feeding (současné sání)

Tento fascinující mechanismus umožňuje přenos patogenů z infikovaného klíštěte na neinfikované klíště, které saje na stejném hostiteli v blízkosti, a to i bez systémové infekce hostitele. Patogeny se přesouvají přímo přes kůži hostitele lokální migrací. Co-feeding je důležitý především pro:

• Virus klíšťové encefalitidy — co-feeding je považován za klíčový mechanismus udržování TBEV v přírodních ohniscích; virus se přenáší mezi společně sajícími nymfami a larvami, i když hostitel nemá detekovatelnou virémii
• Umožňuje přenos i na hostitelích, kteří jsou k patogenu imunní systémově, ale lokální přenos v kůži stále funguje

Kde klíšťata žijí

Klíšťata se vyskytují především v těchto prostředích:

• Listnaté a smíšené lesy — primární biotop, hustý listový opad zaručí vlhkost
• Okraje lesů a mýtiny — přechodová zóna mezi lesem a loukou (ekoton) s vysokou hustotou klíšťat
• Vysoká tráva a louky v blízkosti lesů — ideální pro questing
• Městské parky a zahrady — stále častější výskyt ve městech, kde žijí ježci, veverky a ptáci
• Říční údolí a lužní lesy — obzvláště vysoká hustota klíšťat díky stálé vlhkosti
• Křovinaté pastviny — tam, kde se pase dobytek nebo kde žije vysoká zvěř

Klíšťata potřebují relativní vlhkost nad 80 % u země v mikroprostřední vrstvě (listový opad, mech). Nejvíce jich je tam, kde je hustý listový opad, podrost a dostupní hostitelé. Plně osluněné suché plochy a jehličnanové monokultury jsou pro klíšťata nepříznivé.

Sezónní aktivita

V Česku má aktivita klíšťat dva vrcholy:

Klíšťata začínají být aktivní při teplotě půdy nad 5–7 °C. Optimální teplota pro questing je 15–25 °C při vysoké vlhkosti. Při teplotách nad 30 °C a nízké vlhkosti se klíšťata stahují zpět do listnatého opadu.

Populační dynamika klíšťat

Hustota populace klíšťat v dané oblasti není statická — mění se z roku na rok a je ovlivněna řadou vzájemně provázaných faktorů.

Klima a počasí

• Mírné, vlhké zimy zvyšují přežití klíšťat přes zimu (menší mortalita mrazem)
• Vlhké jaro podporuje úspěšný questing a snižuje mortalitu dehydratací
• Extrémní sucho a vedra v létě mohou snížit populaci klíšťat až o desítky procent
• Dlouhodobé klimatické trendy — oteplování posouvají areál klíšťat do vyšších nadmořských výšek a severních šířek

Dostupnost hostitelů

• Populace jelenů a srnců — dospělá klíšťata se přednostně živí na velkých savcích. Vysoká hustota jelenovitých přímo koreluje s hustotou klíšťat. Nadměrné stavy zvěře v českých lesích jsou jedním z důvodů vysoké abundance klíšťat.
• Populace malých hlodavců — myši a hraboši jsou klíčovými hostiteli larev a nymf a hlavními rezervoáry borrelií. Roky s vysokou populací hlodavců (tzv. „myší roky“, často navazující na rok s rozsáhlým ploděním buků nebo dubů) předcházejí nárůst populace klíšťat v následujícím roce.
• Ptáci — důležití pro široký transport larev a nymf na velké vzdálenosti (až stovky km během migrace)

Využití krajiny

• Fragmentace lesů — vytváří více okrajových zón (ekotonů), které jsou oblíbeným biotopem klíšťat
• Urbanizace — městské parky a zahradní čtvrti s vysokou hustotou ježků, veverek a ptáků umožňují klíšťatům kolonizovat města
• Opouštění zemědělské půdy — zarůstání pastvin křovinatými porosty vytváří ideální prostředí
• Ošetřování krajiny — pravidelné kosení, odstranění listnatého opadu a prořezávání porostů snižují hustotu klíšťat

Vliv klimatických změn

Klimatické změny výrazně ovlivňují klíšťata v Česku:

• Prodlužování sezóny — sezóna začíná dříve na jaře a trvá déle do podzimu; v některých letech zaznamenáváme aktivní klíšťata i v prosinci
• Vyšší nadmořské výšky — klíšťata se objevují v oblastech nad 1 000 m n. m., kde dříve nebyla
• Teplejší zimy — umožňují aktivitu i v zimních měsících a zvyšují přežití přes zimu
• Šíření nových druhů — Dermacentor reticulatus se šíří dále na sever a západ Čech
• Možný posun sezónality — změna časování vrcholů aktivity může narušit synchronizaci larev a nymf, což by mohlo ovlivnit (pozitivně i negativně) přenos klíšťové encefalitidy
• Invazní druhy — teplejší klima usnadňuje přizpůsobení jihoevropských a subtropických druhů (Hyalomma marginatum byl opakovaně detekován ve střední Evropě)

Přirození nepřátelé klíšťat

Klíšťata mají v přírodě řadu predátorů, parazitoidů a patogenů, které regulují jejich populaci. Někteří z nich jsou předmětem výzkumu jako potenciální prostředky biologické kontroly.

Ixodiphagus hookeri — parazitoidní vosa

Tato miniaturní chalcidkovitá vosa (Encyrtidae) je specializovaný parazitoid klíšťat. Samice kladou vajíčka do nasátých nymf a dospělých klíšťat. Larva vosy se vyvíjí uvnitř klíštěte, postupně ho spotřebuje a vyleze z něj jako dospělá vosa. Ixodiphagus hookeri byl zjištěn i v České republice a může parazitovat až 50 % nymf v některých lokalitách. Je předmětem intenzivního výzkumu jako možný nástroj biologické kontroly klíšťat.

Ptáci

• Kur domácí (Gallus gallus domesticus) — vynikající predátor klíšťat; jedna slepice dokáže za den sezobat desítky až stovky klíšťat; volný chov slepic kolem domu výrazně snižuje populaci klíšťat na zahradě
• Perlička kropenatá (Numida meleagris) — „guineafowl“ je považována za nejúčinnějšího ptačího predátora klíšťat; v USA se chovají přímo pro kontrolu klíšťat; jedna perlička spotřebuje až 400 klíšťat denně
• Bažant, koroptev, kos — další ptačí druhy, kteří se živí klíšťaty při hrabání v listovém opadu
• Volavci (Buphagus spp.) — afričtí specialisté na sběr klíšťat z velkých savců

Další predátoři a paraziti

• Mravenci — některé druhy (např. Formica spp.) predatují klíšťata v listnatém opadu; vysoká hustota mravenců koreluje s nižší hustotou klíšťat
• Pavouci — v půdě žijící druhy loví klíšťata; někteří tkalci chytají klíšťata do sítí
• Sekáči (Opiliones) — některé druhy predatují larvy a nymfy klíšťat
• Chrobáci a brouci — někteří druhy brouků pojídají vajíčka klíšťat v půdním opadu

Entomopatogenní organismy

• Metarhizium anisopliae — entomopatogenní houba, která prorůstá kutikulou klíštěte a zabíjí je; ve výzkumech snížila přežití klíšťat o 75–95 %; testuje se pro použití ve spreji na vegetaci
• Beauveria bassiana — další entomopatogenní houba účinně zabíjející klíšťata; komerčně dostupná jako biologický insekticid pro jiné škůdce
• Entomopatogenní hlístice (nematoda) — druhy Steinernema a Heterorhabditis mohou infikovat a zabít klíšťata v půdním prostředí

Klíšťata a domácí mazlíčci

Klíšťata představují vážné zdravotní riziko nejen pro lidi, ale i pro domácí mazlíčky — především psy a kočky. Na rozdíl od lidí jsou domácí mazlíčci klíšťatům vystaveni opakovaně a ve větší míře.

Psi — nejohroženější mazlíčci

Psi jsou k infestaci klíšťaty obzvláště náchylní díky svému stylu života — běhají v trávě, pronikají do křovin a často se pohybují v rizikových biotopech. Na jednom psovi může současně sát desítky až stovky klíšťat.

Onemocnění přenášená klíšťaty u psů

• Babezióza (piroplazmóza) — způsobená prvokem Babesia canis, přenášená především klíštětem Dermacentor reticulatus. Způsobuje rozpad červených krvinek, horečku, apatii, tmavou moč, žluté sliznice. Bez léčby může být smrtelná. V Česku se vyskytuje stále častěji díky šíření D. reticulatus.
• Lymská borelióza — u psů se projevuje především kulháním (artritida), horečkou a zvětšenými mízními uzlinami. Naproti tomu typický erytém (zarudnutí kůže) známý u lidí se u psů nevyskytuje.
• Anaplazmóza — způsobená Anaplasma phagocytophilum; projevuje se horečkou, apatií, nechutenstvím a bolestí kloubů.
• Ehrlichióza — způsobená Ehrlichia canis; v Česku zatím vzácná, ale s oteplováním se může šířit.
• Klíšťová paralýza — u některých druhů klíšťat (hlavně v Severní Americe a Austrálii) mohou toxiny ve slinách způsobit vzestupnou obrnu. V Česku se tento problém prakticky nevyskytuje.

Kočky

Kočky, které se pohybují venku, jsou rovněž ohroženy klíšťaty, ačkoli méně než psi — částečně proto, že kočky se intenzivněji starají o svou srst (grooming). Nicméně:

• Hemobartonelóza (feline infectious anaemia) — způsobená Mycoplasma haemofelis, přenášená klíšťaty; způsobuje anémii
• Kočičí lymská borelióza — u koček vzácná, ale popsaná
• Cytauxzoonóza — v jihovýchodní Evropě, může být smrtelná; v Česku zatím nezaznamenaná

Prevence u domácích mazlíčků

• Antiparazitární přípravky — pravidelná aplikace spot-on přípravků, obojků (např. s flumethrin/imidacloprid) nebo žvýkacích tablet (isoxazoliny: fluralaner, afoxolaner, sarolaner)
• Denní kontrola — po každém pobytu venku zkontrolujte mazlíčka; hledejte hlavně v uších, kolem očí, na krku, v podpaží a mezi prsty
• Rychlé odstranění — stejně jako u lidí použijte pinzetu nebo klíšťový nástroj; nikdy klíště nemažte olejem ani nevypalujte
• Očkování — existuje vakcína proti lymské borelióze pro psy (v Česku dostupná); proti babezióze existuje vakcína se sníženou účinností (snižuje závažnost, nebrání infekci úplně)

Fascinující fakta o klíšťatech

• Samice Ixodes ricinus zvýší při nasávání svou hmotnost až 200násobně — je to jako kdyby 70kilový člověk vážil po jídle 14 tun.
• Klíšťata mohou přežít bez jídla až 2–3 roky (výjimečně až 7 let u některých druhů).
• Jediná samice naklade až 3 000–5 000 vajíček a poté uhyne.
• V 1 cm³ listnatého opadu v rizikovém biotopu může být až desítky larev klíšťat.
• Klíšťata přežijí ponoření pod vodu po dobu několika dnů — nelze je utopit spláchnutím do dřezu (je lepší je spálit nebo zničit mechanicky).
• Česká republika patří mezi země s nejvyšší incidencí klíšťové encefalitidy v Evropě.
• V Japonsku byl objeven druh klíštěte, který se rozmnožuje partenogeneticky (bez samce).
• Klíšťata mají ve svém genomu více genů než člověk — genom klíštěte Ixodes scapularis obsahuje přibližně 20 000 protein-kódujících genů, ale jeho genom je 2,1 Gbp (přibližně 2/3 lidského).