Splnili jsme si sen...

Jestli o tom nevíte, tak snem každého mladého německého horolezce je absolvovat Jubilaumsgrat. Ivoš již dlouhou dobu sháněl sparing partnera na tuto akci. Je to blízko, dá se to stihnout za dva dny, je to ohromný převýšení a vůbec !

Tak jsme vyrazili sami dva v pátek večer po práci. Tříválcová Fabie spokojeně předla a valila si to na Mnichov a Garmisch. Před půlnocí jsme byli na parkovišti v Hammersbachu 780m, kde podobně zabivakovalo několik posádek. Ulehli jsme vedle auta.

V sobotu ráno jsem posnídal plechovku plzeňského a povidlový buchtičky a vyrazili jsme směr Hollental. Opravdu pekelný údolí. Cesta se zařezává do úzkého kaňonu, kde hučí v malém stavení turbina a ve vedlejší boudě musíte projít šaltrem, jako v metru. Vstup do údolí 3EU pro členy AV jen jedno. Pokladna zela prázdnotou, tak jsme prošli turniketem


Pekelný kaňon

Nebudu popisovat scenerii kaňonu, hučící a všude kapající vody, dlouhých osvětlených štol, prostě nádhery pro malý kluky. Asi po necelém kilometru jsme vyšli do středního patra údolí a pohodlně dorazili k Hollentalangerhutte 1381m. Vedro příšerný, tekutin málo, šel jsem do čaje, Ivoš do radlera. Něco jsme zobli z vlasního, pod cedulkou zákaz konzumace vlastních jídel (chatař to vydejchal).


Davy nadšené německé mládeže

Až nás půjdou miliony...

Už to není daleko

Před námi byla velkolepá cesta na Zugspitze přes ledoveček ( spíš sněhové pole) Hollentalferner a dvěma řetezy zajištěnými stěnami. Na konci sněhu, při vstupu na ferratu se utvořila slušná fronta a tak jsme vršek šli v balíku, spolu s ostatními nadšenci. Vesměs zkušení borci se na lanech pohybovali sebejistě a svižně. Dolezli jsme ke žlutému vrcholovému kříži nejvyšší hory Německa 2962m. Z něho jsme přešli na nižší vrcholek, který je zastavěn do posledního decimetru čtverečního. Observatoře, tři stanice lanovek, lékařské výzkumné středisko, nejvyšší německá pivnice a uprostřed skvost a alpská historie- Munchener Haus.


Jako obvykle, nikdo neměl větší bágl. Český turista opět slavně vítězí

U okýnka jsme se několikrát otočili pro radlera a paní chatařka nám slíbila, že nám po páté hodině řekne, zda se vyspíme na chatě. Samozřejmě jsme jako obvykle táhli karimatky, spacáky,žďáráky a vařič. Chata má jednu specialitu, rezervovat ubytování lze pouze od neděle do pátku, na sobotu rezervace neberou ! A byla sobota. Mnichovský dům je mimo jiné slavný tím, že víc než 80 let ji spravuje rodina Barthů z Parternkirchenu. Po zdech visí historické fotky hlavně dvou Anselmů Barthů oba byli horskými vůdci a ten starší někde na Zugspitze zahynul v roce 1931.


Muenchener Haus

Na vrcholu hory, spíše na kovových a betonových roštech se promenovaly desítky lidí, ale jeden chlapíček mě obzvláště zaujal. „ Toho chlapa přeci znám, to je určitě ten Dederon, co jsme se seznámili při sestupu Granátovýma lávkama na Slezskej dům někdy ve třiasedmdesátým!“ Nakonec jsem si dodal odvahy a vyrazil k němu. Chvíli se kroutil, že v Tatrách nikdy nebyl a že mě nezná, ale že má přátele v Praze. „ Jo, jmenuješ se Gerd Hoffmann a seš geolog z Jeny“. I spadla mu čelist a všichno okolo se začli chechtat.“ Jo, jsem to já .“ A pak se rozpomněl a rozchechtal taky. „ A tobě jsem přivezl potom deset duralek Zella Mehlis a já od tebe dostal horolezeckou knížku“. Hezký setkání, ne? Po tolika letech, na takovým malým kousku země. Odjel dolů poslední lanovkou a zůstala mi vizitka. Bydlí na stejný adrese Hollzweg 13.


Setkání po 33 letech !!!

Nakonec jsme spali spolu s dalšími dvaceti příchozími na podlaze v jídelně za čtyři Euráče. V neděli ráno v šest jsme dali čaj, kafe a něco svého a vyrazili na ten slavnej Jubilejní hřeben.


Vrchol Zugspitze se jen zvolna vzdaloval

Čekali jsme lehčí průběh, ale i tak jsme zvládli skoro celý hřeben. Jako po promenádě jsme se míjeli s desítkami lezců. Někteří šli sami, další po skupinkách, občas se navázali.Někdo v klobouku, někdo v čepičce, ale většinou s přilbami.

Krátké úseky jsou čistá trojka, bez fixního zajištění, hodně úseků je ferratových a asi dva docela ostré. Každý další kopec před námi měla být Alpspitze, ale kdepak ! Nesmylsně dlouhý a nekonečný a pořád další a další kopečky, špičky, věžičky. Nemilosrdný slunce nás vysušovalo. 1,5 litru vody nemohlo stačit. Skončili jsme svoje trápení v sedle Griekarscharte 2463m. Odtud byla ještě asi hodina chodeckého terénu na Alpspitz a pak ještě hodina sestupu k lanovce a to bychom určitě nestihli.


Na túře chutná a když máš i vlastní prkýnko, tak mnohem víc.

A to jsme asi tak uprostřed.....

Sestup na chatu Hollentalanger nám trval 4 hodiny a nebylo to vůbec zadarmo. Naštěstí jsme míjeli potok a mohli se zavodnit. Bylo půl deváté večer, když jsme opouštěli chatu v hlavě několik radlerů. Za soumraku jsme prolezli tunely v soutěsce, pozdravili u pokladny v pohodě u bílého vínka sedící skupinku správců.

V jedenáct v noci jsme dorazili na parkoviště, maličko se zkulturnili a rychlým nočním přesunem nepozorovaně, v půl páté ráno v pondělí dorazili do Písku, abychom po chvíli mohli jít pracovat a budovat blaho své a blaho jedinců žijících ze záchytného sociálního systému.


Tohle by mohla být Alpspitz. Nebyla ani náhodou.

Technické parametry výletu:
Sobota 14.7.2007 9,5km, převýšení 2200 metrů 7,5 hodiny
Neděle 15.7.2007 9,0km, převýšení ve stoupání 500 metrů, klesání 1680 metrů. 7 hodin po hřebeni, šest hodin v sestupu.

Slušnej nákyp. Hrdě hlásíme, že jsme si splnili sen každého německého horolezce. Hrdě přiznáváme, že o některých túrách platí – jednou a dost !

Písek 26. července 2007 Mirek Novotný

<~1~2~3~4~5~6~7~8~9~10~11~12~13~14~15~16~17~18~19~20~>