OHLÉDNUTÍ - POOTAVSKÉ PUTOVÁNÍ

Čtvrteční schůze v Otavě nám udává nový směr. Jako každý rok vyrážíme na zimní čundřík.Tentokrát naše kroky povedou po břehu Otavy a ne jako jindy po šumavských hvozdech. Akce je domluvena v pátek (29.12.06) v 10 u Jiráskova mostu.

Téměř načas se scházíme a zároveň vydáváme po pravém břehu Otavy směr Zvíkov. Minulé noci trochu nasněžilo, tak kráčíme čistě bílou krajinou a okukujeme okolní nám známé skalky. Míjíme Sekyrku a jsme rádi, že nově vzniklá cyklostezka je dokonale značena jasně oranžovými výstražnými pruhy, které nás upozorňují tu na nebezpečný kořen, kámen, či jiný nežádoucí útvar vyskytující se v cestě. Značky jsou víc než dokonalé zhruba po 100m nás vedou přímo bez možnosti odbočení, které by znamenalo konec s fatálními následky. Cestou pozorujeme kormorány, volavky a trochu si připadáme jako někde na safari. Postupně míjíme Lipici, plynovou lávku a pozvolna se noříme do divočiny.

Jen neradi opouštíme značenou cestu, na kterou jsme již tak uvykli, ale nedá se nic dělat. Dostáváme se pod impozantní stěny Smetiprachu, které skýtají krásné terény trochu horského charakteru. Avšak není zde dovoleno lézt, dříve tady někteří lezci píseckého oddílu objevili a přelezli pár pěkných cest. Třeba někdy kdo ví? Je málo vody a tak jsou vidět staré jezy pod Cajskou i Smetiprachem. Někde v hlouby každý přemýšlí, jaké to tu asi bylo za slavných dob mistrů vorařů.


Impozantní stěny Smetiprachu

První občerstvovací zastavení děláme v rybářském srubu naproti dětskému tábořišti Kobyla. Někdo se drží přísné povánoční diety, jiný vyndává cukroví nebo jiné dobrůtky. Vše je potřeba spláchnout hltem dobré slivovice. Zvoní telefon, volá Radek a domlouvá si dostaveníčko s námi. Je poledne a nás čeká ještě nějaký ten kiláček, takže vzhůru na Zvíkov.

Přímou cestou do prudkého kopce. Opustili jsme kaňon řeky a pokračujeme lesy a pole, přes malé vesničky až do Oslova. Cestou obdivujeme selské baroko, které je ve většině oděno do nových barevných hávů. Plán je, že v Oslově dáme druhé zastavení s případným vpádem do hospůdky. Realita je jiná - hlt slivky a hurá směr Zvík. Podhradí na zasloužený zlatavý mok. Příchod do Podhradí nám zpestřuje natěšený Radek, který právě dorazil autobusem. Ale my máme vidinu jedinou - polévka a pivko. Pravda, výběr restaurace není zrovna na naši peněženku. Pivovarský dvůr je známý kvasnicovým pivem Labuť (cena 31,50 Kč).


Tukleky

Míra domlouvá večer v Jickovicích, Pepa nás už očekává. Je rozhodnuto, vydáváme se na poslední pouť dnešního dne. Silnice je lehce namrzlá, proto se bleskurychle ocitáme za mostem přes Vltavu (proslaveným bungee jumpingem).


Bezedný kaňon

Nejmenovaný účastník už, už cítí pivo, a proto se žene lesem a polem jako šílený. Padá soumrak a my lehce pobíháme po poli, jako vyplašení zajíci. Je krátce po šesté a my usedáme znaveni, tedy mimo Radka, za stůl v naší dobře známé Jickovické hospůdce. Máme v nohách cca 25 km, tak to je důvod napít se. Pepa nám představuje svoji kamarádku Amandu ze Skotska, my zároveň obdivujeme neskutečnou vánoční výzdobu. Všude visí blýskavé řetězy, hvězdy a jiné tvary. Vedlejší sál je k nepoznání v každém rohu je krásně nazdobený stromeček (takový nemají ani ve Vatikánu) a opět spousty řetězů a jiných cingrlátek (to by měl Satan a ostatní co strhávat).


Vánoce u Bartáka

Dáváme si vyhlášenou klobásku, která pálí jako čert a pozvolna doplňujeme tekutiny, které jsme ztratili cestou. Scházejí se lidé a něco se chystá. Pepa mastí karty, ale stíhá v pohodě točit. Rozeznívá se kytara a s ní i silný hlas jejího hráče. K našemu potěšení znějí staré trempské písně, a tak se rádi přidáváme. Pomalu a jistě plníme své vyprahlé hrby a jsme čím dál častěji nuceni kontrolovat onu malou místnůstku. Hospoda se vyprazdňuje a my se také dáváme na ústup. Míra domlouvá nocleh vedle na sále, přijímáme to s radostí. Znaveni uléháme.


Spánek jako u Ježíšků

Je okolo deváté ráno, pomalu procitáme ze spánku (někteří z kómatu). Pepa nám chystá čaj a jiné dobroty. Pomalu se musíme vydat na cestu a Pepa na nákup, musí se připravit na Silvestra. Loučíme se a jdeme směrem k Písku asi do Jetětic (což v tuto chvíli ještě není jisté). V noci lehce mrzlo, takže naše první kroky jsou, jako když máme plné kalhoty. Po chvilce se dostáváme do tempa a ukrajujeme pozvolna metr za metrem.


Poustevna

Přes Kučeř a Vůsí k Hrejkovickému potoku, kde si dopřáváme odpočinek na verandě velkého srubu. Vaříme čaj a posilňujeme se na další cestu. Připadáme si jako v Kanadě, kolem se rozprostírá divočina, potok pod srubem je zaříznutý do hlubokého kaňonu a všude ticho.


Srub na Hrejkováku

V plánu je odjezd vlakem z Jetětic, a tak musíme pokračovat dál podél Rukávečské obory lesem až do vsi. Vylézáme z lesa na polní cestu a po chvíli potkáváme Blanku s Romanem a jejich kamarády, kteří míří tam, odkud právě jdeme - ke srubu. Po krátkém rozhovoru se loučíme a jdeme každý svou cestou.


Iluze zimy

Jsme na vlakové zastávce a máme ještě chvíli čas. Radek vytahuje láhev Jihoafrického vína tak lehce popíjíme na zdar naší akce. Po chvíli přijíždí vlak Míra se roztleskává a vítá ho. Není to obyčejný vlak na jaký je našinec zvyklí, je nový zelenožlutý a vypadá jako ze vzdálené budoucnosti. Máme štěstí sedíme v chodbičce naproti kulaté kukani, ve které se skrývá WC. Jsme unešeni a Míra jde nové zařízení vyzkoušet. Vychází ohromen a všem vřele doporučuje, a když to říká pan doktor, tak to je co říct.

Také se nám daří nový vlak pokřtít vínem nalitým do pohárků, ale jen nepatrně. Blíží se Písek a sním i konec našeho putování, opět bylo zjištěno, že za pohodou a přáteli nemusíš na konec světa, protože jsou na dosah ruky. Zítra nás čeká výstup na Mehelník a následné shrnutí starého roku v hospodě U báby Lišků, ale o tom třeba někdy jindy někdo jiný.

Účastníci výpravy: Míra, Mináč, Katka, Luky a Radek

Délka trasy: cca 40km

Čas na cestách: 11h

- v hospodě: 8h

- ve vlaku: 35min

- spánek: 8h

Ahoj LaK

<~1~2~3~4~5~6~7~8~9~10~11~12~13~14~15~16~17~18~19~20~>