Francie – lezecky i postlezecky

Jedna Provance



Dívám se přes lístečky věkovitého olivovníku

na hvězdy subtropického nebe,

jižním opojením se houpám po vinici

s polibkem vonícím černým rybízem

a pod St. Jeannet kočka dojídá pizzu

s příslibem bílých stěn v hlubokém údolí

halených oparem květů a voňavek

dotáhnu lano a povolím tíži

a pak se ztrácíme v kavárnách

zamželých rozmarných uliček

prší moře si uléhá do mraků




IX/06 Zdeněk Kučera

Jak nerada vstávám uprostřed noci… Je sobota, čtyři ráno a je celkem fryšno. Čekám před domem – jen chvilku – protože vzápětí přijíždí prostorný Renault spolu s podivnou Pandou (zřejmě nějaký exotičtější poddruh). Pandu kočíruje lékař výpravy Zdenda, dodávkou nás včetně výkonného řidiče vybavil zdejší Aisin (loga nosit nemusíme). Ještě posbírat zbylé členy expedice a jsme komplet – Romario, Honza, Zdenda, 7 hřebenů, Blanka, Roman, Šaman, Venca – takže vzhůru na jih – za sluncem, za vínem, za lezením – do Francie (Pandě bude lépe svědčit ozdravný pobyt v Oldřichově).

Svižným tempem pádíme Rakouskem a Itálií, čas příznivý, zbývá pár „kiláků“ do Finále a náš plán na zbytek dne je jasný – koupačka v moři, večeře u Antonia – pohoda. Realita zdá se však býti o něco mrzutější. Stoupající dým v dáli před námi a míjející požární auta znamenají jediné – hoří – dálnice uzavřena. Několik dalších hodin popojíždíme v nekonečné a nerozhýbatelné koloně aut. Do campu přijíždíme pozdě večer „úplně hotový“. Najevo vycházejí drobné nesrovnalosti ve výbavě – Šaman naivně skočil na hlášku, že stanů je dost a netřeba brát další, címž se spolu se Zdendou stává na týden bezdomovcem.

Ráno už s lepší náladou posnídáme, balíme a Ciao Finále, Arrivederci Italia. První lezeckou zastávku děláme přímo nad Monacem-takovou kulisu nemíváme často. Slunce „pere“, po krátké obhlídce terainu cinká lezecké náčiní a vyrážíme do stěn. Příjemný matroš, oťukáváme místní klasifikaci – sortiment pětek i šestek široký a vděčný – ideální pro rozjezd. V podvečer se přesunujem do luxusního terasovitého campu a většina z nás prahne ještě před večeří po mořských vlnách a pořádném osvěžení. Bleskově vypakujem Vencu a Honzíka i s jejich bagáží a svištíme k moři. Voda dle očekávání slaná, ale žel překvapivě také celkem špinavá – zkrátka žádné terno-s povděkem se ženeme pod plážovou sprchu. Večerní siesta s výhledem na moře a přístavní městečko pod námi, ozvučená Zdendovo kytarkou, je hodně příjemná.


Monaco - cesta Lullaby 5+

Pohled na Monaco ze skal

V pondělí míříme do malého, leč útulného městečka Saint Jeannet, první bojový úkol zní – sehnat průvodce. Máme štěstí, rychle odhalujeme místní lezecký obchůdek kombinovaný s pizzerií. Majitel-usměvavý hovorný chlápek - obchodník, kuchař a lezec v jedné osobě, podává klukům průvodce a já neodolávám a pořizuji „něco na sebe“ (resp. na „máčo“). Plynule se přesunujem i s obsluhou do vedlejšího vchodu „na jedno“. Nezdržujem se dlouho, je třeba zbudovat základní tábor v nedalekém campu. Nečekám zázraky-laťka je z předchozího dne nastavena vysoko. Ovšem – spát uprostřed vinice – to je prostě paráda. Místňáci holt mají dobrou intuici pro podnikání… Odpoledne vyrážíme do zdejších oblastí – zkraje nejsme vápnem nadšeni – je značně „vojetý“, později si ale přece jen každý přijde na své. Honzík s Vencou se rozhodují pro výpad do krapet výše položené jeskyně, zbytek zůstává a dochází na první ambicióznější pokusy o zdolání 6c…Den završujeme znovu v pizzerii – je třeba smazat resty od Antonia. Vlídný lokálek – to by byly schůze.

Plán na další den – oblast Courdon - vápno zase trochu jinak. Zdejší pětky jsou dost výživný a mě brzy drobet odcházejí síly. Pánové jsou však v plném „drajvu“ a útočí na stále vyšší cíle – pěkná podívaná, svaly nabíhají, elegantní pohyby občas prostřídané drobnou křečí, obzvláště stěnka v Bronxu v kombinaci s lezcem tuze efektní. Roman jde kousek vedle za Blankou čtyřkovou cestu – dokud nezaslechnem Romanovo : „dober, dober“, nevěnujem jim pozornost – teď ale mnozí vybuchujeme smíchy – že by lezec takového formátu nedal „čtyřku na druhym“? Zkušební komisaři Honzík s Vencou (kterým se zkraje do cesty očividně nechce – aby snad nedošlo k nějakému „trapasu“), následně posunují klasifikace o 2 stupně nahoru…

Ve středu ráno je vyhlášen odpočinkový den – „den her“. Rozvláčně snídáme a celkem pozdě vyrážíme za další oblastí – tentokrát je naším cílem grandiózní kaňon LE LOUP. Hra první: Kdepak asi je ta naše oblast? Drobet nám trvá trefit tu správnou přístupovou cestu – nicméně – kdo hledá, najde. Hra druhá: Kterak skálu najít? Otvírají se nám úžasná panoramata do hlubokého kaňonu, sledujeme miniaturní borce bojující na převislé skále naproti dole. Naše skály se nám ale stále skrývají, resp. zkraje jimi pohrdáme. Hra třetí: Tunelem kupředu vpřed! Procházíme několika kratšími tunely, začíná ale přituhovat – tentokrát nás čeká absolutní temno – nic moc – nezávidim život krtkům. Končí ten tunel někde?? A další! A delší!! Když se octnem znovu na světle, vybalujem sváču a následně volíme variantu ústupu – zpět k opovrhovaným stěnkám před začátkem „tunelingu“. Matroš silně připomíná „paklenické“ hrubší vápno, repertoár od čtyřek výš, některá 6a překvapivě tvrdá, jiná hodně pěkná a pokusy v sedmách – výrazově dobrý. Večer teploučko, „cidřík“, vínečko, pivečko, hudlání na kytarku…

Následující den procitáme do deštivého rána a nehodláme nic hrotit. Odjíždíme na kávičku do nedalekého historického městečka Tourrettes sur Loup – na první pohled nenápadného, na druhý však naprosto uchvacujícího. Úzké napucované uličky zdobené nejrůznějšími předměty – květinami, vázami, obrázky, útulné obchůdky, kamenné domky do detailu načančané – ale pražádný kýč, nic vyumělkovaného. A navíc – žádné davy turistů – představení pouze pro nás… Marně přemýšlím, k čemu tuhle podívanou přirovnat – nic mě nenapadá.

Počasí vydalo definitivní ortel – bude pršet. Přesto pozdě odpoledne vyrážíme za lezením do Grotty blízko Saint Jeannet – a to je akcička – všichni jsou natěšeni, padá jedna šestka za druhou – ba i sedma!! Krásné cesty, velké „čapáky“, mohutné převisy, jedna cesta s výlezem do jeskyňky – výkony gradují…Vracíme se za tmy, omylem vjíždíme panu domácímu téměř „do kuchyně“. Šaman zklidňuje situaci decentním „sorry, sorry“ – vše odpuštěno.

V pátek se na chvíli zdá, že období deště skončilo – opak je však pravdou. Operativní plán zní: přesun do Monaca, následně operativně změněn na přesun do Finále. Činíme několik neplatných pokusů o závěrečnou koupačku – to už se rozpoutává regulérní a totální pršák. Zdenda obhlíží přístup k pláži s ručníkem na hlavně a s taškou plnou zpěvníků v ruce – což je trochu nezvyklá proprieta ke koupání – tady by se ale víc šikly eura a plavky. Nadšení opadává, nic z toho nebude. Odjíždíme. Ještě u Finále okouknem skálu přímo nad mořem, ale lezení už nepřipadá v úvahu. Poslední provizorní varianta – přesun ke Gardě – padá pod sílou mohutných dešťových mraků.

V sobotu nad ránem znovu ve svých peřinkách – a ještě než usnu – přemítám o tom, co bylo, ale už není…

7 hřebenů

<~1~2~3~4~5~6~7~8~9~10~11~12~13~14~15~16~17~18~19~20~>