Švýcaři východu ve Valle dell´Orco

Loňská lezecko-turistická výprava do Valle dell´Orco měla svoje kouzlo, a i nějaká práce se tam odvedla, takže se i letos poskládalo pár rudlařů s cílem pobejt zas na pohodu v těhlech evropských yosemitech a dobýt něco místních spárových, plotnových a stěnových klasik.

Cesta probíhá velmi svižně, Roman Doležalů je pilot k pohledání. A za slabých 11 hodin už vjíždíme do údolí. Nejdřív si střihneme nákup. Pořídit zásoby na celý týden dopředu je pro některý z nás skutečný oříšek. Zdánlivě jasná a jednoduchá metoda "kup si co chceš jak na jeden den a naházej to tam šestkrát" neřeší pestrost stravy, celkovej objem ani jazykovou bariéru. Po týdnu se vracíme autem plným těstovin.

Zakotvíme opět v kempu La Pescheria, nad vesnicí Noasca. Jakmile postavíme stany, dostaví se to správný počasí a my můžeme začít dva dny opakování nesmrtelný Kemrovo mantry "chčije a chčije". Několikrát zkoušíme nastoupit do rozlezový cesty na La Piramide, ale pokaždý nás to zažene zpátky do kempu. Načínáme zásoby nápojů, něco konverzujeme, tříbíme názory. Při popelení se kolem mokrých stanů, vyparáděný ve svý bufeťácký černý čepičce, sedíce na kusu šutru a šťouraje se kudlou za nehtama...prostě švihák lázeňský...pronese Petr výrok, který nás bude provázet v průběhu celýho zájezdu:


"...no, víš, já považuju nás, Čechy, za takový jakoby švýcary východu..."

Ale už se to otáčí, počasí je v richtiku

...a my hned ráno jedeme dolů údolím a počtvrtý jdeme na LA PIRAMIDE. Krásná položená spára "Fessura Per P.A.". Doležalovic souběžně s námi ve vedlejší plotnový cestě. První dojem z Orca teda opět velmi dobrej.


La Piramide - Fessura Per P.A.

La Piramide, dobrý to bylo

Tak ještě zajedeme na veldejší masiv, už o poznání vyšší, CAVALIERI PERDENTI. Taky krásný plotnový lezení. Chceme jít prastarou klasiku "Gogna Dixit". Na prvním štandu zjišťujeme že průvodcem avizovaný vytlučený jištění (spor klasiků se sportovci,jak u nás), skutečně vytlučený je. Při představě desetimetrovýho odlezu od štandu k prvnímu možnýmu friendíku nám trochu spadne hřebínek. Jen se smutně podíváme na červený dříky po vymlácených nýtech a traverzujeme raději za Blankou a Romanem do vedlejší cesty, krásný 5C, přes 200 lezeckých metrů, no labůžo.


CAVALIERI PERDENTI, Roman s Blankou

CAVALIERI PERDENTI, Petr

Večerní osobní volno je jasně daný časem 18:50, kdy slunce zapadne za hřeben. Říkáme tomu teplotní armaggedon, kdy z příjemných 25C spadne rtuť během pár minut k 10C. A celé osazenstvo kempu rychle mění košilky, šortečky a tílečka za spodky, fleesky a péřovky. Ráno vstáváme do 7C. Budím se celej vyklepanej, stočenej do klubíčka v rohu stanu. Ten letní spacák z marketu věru nebyla ideální volba, deklarovaný teplotní komfort -15 C musí být nějaká tisková chyba nebo co, přece by klucí z Lídlu nekecali...

Dneska jdeme průstup asi nejmohutnější stěnou v Orcu - SERGENT. Via Delle Placcche 6a, 250m, pěkný zářezy a hlavě plotnový lezení. Fakt nádherna. Roman s Bláňou to valí vedle nás, v jednu chvíli každý trochu odbočíme z našeho směru, překřížíme trasy, to je ten známej píseckej združovací instinkt. Ať je stěna jak chce velká, stejně se sejdeme veprostřed na štandu.


SERGENT - Roman s Blankou na štandu

SERGENT - Romanovo odlez do klíčový dýlky, plotna se zdála být pěkně příkrou

SERGENT - Via Delle Placcche, Petr ručkuje krásným zářezem

SERGENT - Via Delle Placcche, Petr

SERGENT-Roman v jedné z posledních dýlek

SERGENT - Via Delle Placcche, my už se taky blížíme na vrchol. Dole je vidět ten náš kemp - La Pescheria.

SERGENT - a zase všichni pohromadě.

Večer otevíráme další demižón červenýho a v bojový náladě brousíme skalpovací nože v očekávání kořisti příštího dne. Ráno je ale přeci jen střízlivější a tak jak Diedro Nanches na CAPORAL, tak záložní cíl Totem Bianco na DISERTORE zatím odolá. Pro letošek teda zakopeme válečnou sekyru a necháváme tyhle skalpy na příště.


Večerní japonský čajový obřad. Ryzí čajová kultúra. Chyběla už jen ta bambusová metlička.

Pátek valíme do další místní cesty ze zlatýho fondu a sice na TORRE DI AIMONIN, cestou Pesce d'Aprile. Roman s Bláňou si předtím ještě střihnou několikadýlkový kout, ultraklasiku, prý velmi bojovnou. Naše cesta je vyvážená, pěkně vzdušná, kolmá, echtovní horský lezení jak má bejt. Puškáš by nejspíš napsal ...."Cesta stredne ťažká, velmi exponovaná, lezenie v peknej a pevnej skale. Drobné ťažkosti klasického aj technickeho charakteru.". Půlky tady už máme přeci jen těsnějc sevřený, expozice nás provazí prakticky celou cestu, a je čirá nádhera.


TORRE DI AIMONIN - Pesce D´Aprile, pohled na hranu, k třetímu štandu

TORRE DI AIMONIN - Pesce D´Aprile. Trochu nás zaskočí prostřední pasáž cesty, od pohledu pěkně hladkej a dlouhej kout, opět hezky po vlastním. Nýty vytlučený.

TORRE DI AIMONIN - Pesce D´Aprile. Lezecky to ale jde, a moc si tuhle dýlku užíváme.

TORRE DI AIMONIN - Pesce D´Aprile. Stejnou cestou za námi už valí Roman s Blankou. Čtvrtá dýlka.

Ale to už s Petrem slaňujeme a v dobrým rozpoležení jdeme na kolegy čekat do Ristorante Gran Paradiso. Užíváme si vysoce pohodový podvečer u kávičky a několika místních bírrů.


Začínáme se cítit aklimatizováni. Nebýt zítřejšího odjezdu, asi bychom tady ještě dokázali mohutný věci : )

A to už je předzvěst odjezdu, zatím ještě v dobrým rozmaru. Petr si bude otvírat outdoorový krámeček, Cimdo bacha!

Sobota ráno před odjezdem ještě s Romanem zkouším proslulou širočinu Fezzura Disperazione, ale už není ta správná bojovka, pytlím v druhý dýlce a potupně se po friendech vracím ke štandu. Byla to fakt rasovina, a jste kluci dobří, jak jste to tam loni nap

SERGENT - Incastormania, Roman.

Tož děcka, třeba zas za rok, dejte to dohromady a přijďte užít letní lezecký pohody.

Grazie, ciao e arrivederci! Petr Holub, Roman a Blanka Doležalů, Konrád von Reichenberg.

<~1~2~3~4~5~6~7~8~9~10~11~12~13~14~15~16~17~18~19~20~>