Zakarpatská Ukrajina – chcete-li – Podkarpatská Rus

26.3. – 1.4. 2006

I. Za světlem – k východu.

Kapurková

Kolik roků jsme si plánovali, že na tu Ukrajinu určitě
vyrazíme. Vždycky jsme to nějak nechali vyšumět do ztracena. Roky však ubíhají,
mamon a diktát eura, či dolaru, ničí větší a větší území původních kultur, byť
často poznamenaných různými ...ismy, ...ámem, ...anstvím. Nejvyšší čas vyrazit
! Na východ chlapci, na východ !

Původní plán – Polonina Svidovecká v zimě.
Přechod z Rachova do Usť Čorné na skialpech. Operativně jej měníme během 
schůzky v píseckém restaurantu „ U Reinerů“, kdy předkládáme mapy
před Míru  – lékaře anesteziologa z Písecké nemocnice. Je tam na Zakarpatí totiž
doma. V tom kraji, který byl chvíli v Rakousku, chvíli v Československu,
pak zase v Maďarsku a nakonec Ukrajinou. Dříve Sovětskou, dnes
samostatnou. Doporučil nám západnější oblasti, kam sahají pravomoce a známosti
jeho švagra, který nám prý doporučí, kam jít a zamluví nám i levné bydlení.
Usoudili jsme, že  pro první seznámení s novou zemí to není zase tak
špatný postup. Otázka přepravy. Několik variant. Přímý autobus Praha – Rachov (
cca 1500Kč), „taxíky“ dopravující Ukrajinské dělníky ( cca 50USD). Zvolili jsme
variantu třetí. Autem na východ Slovenska a dále místními linkami.

26.3., v neděli ráno opouštíme Písek.
Zbyli jsme jen tři. Vláďa , Pavel  a já. Poklidnou jízdou po dálnici s přechodem
na Slovensko Velký Hrozenkov , dále po dálnici na  Slovensku a
přidružených komunikacích, se zajížďkou přes Košice, dorazili jsme kolem
17 hodiny do Lackovců, vesnice, dnes spíše satelitního městečka u Humenného.
Tam nás čekal můj spolubojovník z časů povinné presenční vojenské služby (
rok 1976 – 1977) , pan doktor Jožo.  Stihli jsme několikrát otočit borovičku,
slivovičku a po skvělém guláši vyrazili  do deset kroků vzdálené krčmy na
točený Šariš. Při odchodu jsme museli dát do každé nohy jednu „ kapurkovou“,
to  jako tak na odchod, mezi dveřma. Spánek však nehrozil, ještě doma
následovalo několik rundiček, přidala se i paní Marie. Protože jsme měli před
sebou časný budíček a Jožo měl do ordinace nazváno dost lidí, spořádaně jsme se
rozešli na přidělená lůžka.

II. Přes hranice

I Švejk tudy do boje táhnul.

27.3. pondělí . V půl sedmé ráno
vyrážíme do Michalovců. Jožo jede mým autem. Rozloučíme se u vlakového nádraží
a pokračuje do Humenného do ordinace. Přebalujeme batohy, zjišťujeme , zda vše
proběhne, jak jsem zjistil po internetu. Mělo by ! Liazka SAD Michalovce
odjíždí na čas v 7.40.  Cena  Michalovce – Užhorod  80 SK + 20 SK
batožina. Nádhera. V buse je nás asi sedm. V Sobrancích
přistupuje babka v šátku, široké sukni, třemi zlatými zuby a za ní ještě
asi tři společnice. Obtěžkány igelitkama a starými koženkovými kabelami.
Sleduj, ty jsou jasný – upozorňuji Vláďu. Řidič věděl o co jde a tak zvolna
pokračoval k hranicím. Babka si obhlédla cestující a se zářivým úsměvem
rozmísťovala tašky po autobusu, nahoru i pod sedadla. Pod nás strčila ukrutně
těžkou malou kabelu.

Bábuško a co takhle bomba, ta v tom není ? – ptám se.
Skvěle jsem ji nahrál a až do Vyšného Německého nezavřela pusu. Chechtali jsme
se  každou chvíli. Za námi seděly dvě Slovenky a tak musely dost často
tlumočit. Bábuška si oblíbila Vláďu a při každé příležitosti se na něho
přimáčkla, nebo zkoušela pevnost jeho bicepsů a ramen. Jen na hranici chvíli
zmlkla, ale ukrajinský vojáček v beranici jen zastříhal ušima, usmál se na
ni a když prošel busem aniž by cokoliv spatřil, zase spustila. Celá legrace na
hranici trvala asi čtyřicet minut.  Minuli jsme obrovský pomník asi sovětských
vojáků, jak míří samopaly k západu a vjeli do Užhorodu.

Za druhým velikým kruhákem jsme zabočil na hlavní autobusové
nádraží. Babky postupně vystoupily ještě před cílem cesty.

Než jsme stačili zorganizovat hlídání věcí a
průzkum odjezdů, přihnal se k nám náš přítel Míra. Měl prý zrovinka  cestu
do Užhorodu. To bylo milé ! Bez velkých prodlev našel „maršrutku“ jedoucí do Svaljavy,
kde je doma a pro nás to byla přestupní stanice.

Maršrutky jsou mikrobusy, většinou ruské Gazy,
značka GAZ el (s měkkým znakem), většinou plynové , vejde se tam oficiálně 13
pasažérů. Nemálo i Fordů Transitů. Cena lidová a dokonale kopírují autobusové
linky. Mají jízdní řády, pevné taxy, stejně jako autobusy, zajíždějí na stejná
nádraží a zastávky a navíc ještě zastaví na znamení, pokud mají místo. Dokonalý
! Standardní rychlostí 70 km/h jsme se sunuli po dálnici směr Mukačevo.
Z úrodné nížiny jsme mnoho neviděli , pršelo, mlha. Těsně před Mukačevem
jsme na kopci zahlédli opravený zámek. Hlavním městem Zakarpatí jsme projeli po
obchvatu a pokračovali po dálnici ( nyní již jen dvou, občas čtyřproudé, ale
velmi kvalitní asfaltce) směr Svaljava. Sleduje tok Latorice .

Na předměstí Svaljavy na nás čekal dálkový autobus
( zařídil Míra). Co nejrychleji jsme přenesli všechny věci do zavazadlového
prostoru busu, letmo se rozloučili s Mirkem a už jsme se sunuli malebným
údolím Latorice do hor. Silnice nesčíslněkrát překračuje řeku a na každém mostě
je obrovská cedule LATORICA. Ne taková ta malá cedulka jako u nás. Norma je
norma. Motor Kamazu seřízený do tahu nepřekročil šedesátku, ale ve stále větším
stoupání se cítil lépe a lépe. Půlhodinovou zastávku vyhlásil řidič ve vsi Nižnyje
Vorota
. Bylo dobře, dokonce sluníčko. Zaběhli jsme do obchodu, zakoupili
Lvovské pivo, zapálil doutníček a sledovali venkovský cvrkot. Povozy tažené
koníkem, moskviče a volhy ještě v plné síle, nastrojené dámy
v dlouhých pláštích  a dokonale vycíděných kotníkových botičkách suverénně
kličkující na kole mezi loužemi, ledovými plotnami a bahnem. Ze všech strání se
do řeky řítily proudy vody a ustupující sníh odkrýval , co jinýho než binec.
Bus se prokodrcal horní části Horních Vrat a najel zpět na dálnici. Asi po
deseti kilometrech jsme zastavili u motorestu Tranzit v Belasovici.
Byli jsme očekáváni delegací našich hostitelů. Vasilij švagr doktora
Míry ( unavený po volbách – tři dny nespal, volil Timošenkovou), Anna Andrejevna
 ( unavená po volbách – tři dny nespala, volila Juščenka). Ubytovali nás ve
víkendovém domku, který zřejmě patří Anně A. a Jurijovi ( manžel A.A. –
saniťák). Zvenku stavba nepopsatelného půdorysu, zčasti obitá plechem, zčásti
obložená dřevem a plastovými deskami. Jednoduchá okna na zimu zdvojená
igelitem. Uvnitř překvapivě mnoho pokojíků, vše pěkně obložené dřevem, čistě
povlečené, dokonalá koupelna, WC a sprchový kout. Vytápění na elektriku pomocí
roztodivných zářičů a spirál zavedených do litinových těles ústředního topení.
Hodiny se točily bez ustání po další čtyři dny. Aby všechno topilo, nesmělo se
zhasínat světlo v koupelně.

V obýváku televize, prostorná sedačka a
krb, který nám každé odpoledne přišel Jurij roztopit. Všechno dokonalé, až na
to počasí. Pršelo, sníh valem mizel. Ještě před setměním jsem si vzal lyže a
šel se podívat nad vesnici, směrem, kde jsem tušil, že by mohla vést cesta
k našemu cíli vrchu Pikuj cca 1420 m. Přecházel jsem políčka
s hromadami vyvezeného hnoje, zkoumal stavbu kupek sena. Zima asi nebyla
zas moc krutá, protože sena na kupách zůstalo hodně. Z oblého hřbetu jsem
nahlédl do vedlejšího údolí, kde je většina domů a kostel se hřbitovem Belasovice
( od bílá sova). Po večeři jsme zaskočili do Tranzitu na dvě pivka a dobrou
kávu. K jídlu měli jen slané buráky a konfety. Na Ukrajině se drží půst ! Ještě
před spaním nás navštívil Vasilij ani popít s námi nechtěl, jak byl ztahanej
z volebního maratónu, jen nám vysvětlil a nakreslil schéma kudy na Pikuja
!

III. Pikuj pokus č. 1

Nebo že by Big Chuj ?

28.3.- úterý. Celou noc pršelo. Ledovatou
silnicí po celé vesnici se valila voda, říčka Pikujka lákala raftaře mohutným
tokem ( ale urazili by si hlavy o nízké lávky k chaloupkám na pravém
břehu). Podle nákresu jsme opustili ves a po pastvinách , mezi  řídce
rostoucími jalovci vystoupili jsme na již zdálky rozeznatelný násep staré
úzkokolejky. Z kolejí jsou dávno tanky, pražce vydaly teplo chaloupkám.
Násep však vede dokonale lesem a loukami jako jediná znatelná cesta do hor. Asi
po kilometru, kde trať překračovala horský potok jsme násep opustili a prudkou
svážnicí vystoupali mladým bukovým lesem na horní patro pastvin. Mlha se na
chvíli rozestoupila a mohli jsme se zorientovat kde je další cíl – starý bukový
les. Našli jsme dokonce i staré stopy od lyží. Nad horním okrajem lesa jsme
ztratili nejen stopy, ale i orientaci. Mlha vůkol, viditelnost padesát metrů.
Kde je vrchol, doleva, doprava ? Hlavně nahoru. Prošli jsme nízkou bučinou a
narazili na skalky. Táhly se jako pozvolný hřeben doprava. Kopírovali jsme po
sněhu, několikrát jsem navrhoval návrat, ale Pavel se vydal v nestřeženém
okamžiku na průzkum, zmizel v hustém smrkovém porostu a když se  dlouho
nevracel a nám začala být zima, vydali jsme se za ním. Les končil, nad námi
vyšší a vyšší skalky, traverz pod nimi se mi občas nezdál a doprava do doliny
jsme neviděli ( jaký by byl neplánovaný dojezd). Svůj pokus jsme zakončili ve
skalní rozsedlině, skrčeni v závětří, ani doutníčky nehořely.

Při sestupu se maličko vyčasilo a mohli jsme se
zorientovat. Vrcholek se nám neukázal, ale náš směr byl správný. Po vlastních
stopách jsme se spustili do vesnice. Lyžováním se náš pohyb nazvat nedal, sníh
byl težký, bořil se a na pláních zcela bez varování propadal. Těch tygrů !!!
Vesnicí jsme scházeli jako mimozemšťani. Obrovský lyžáky, podivný nářadí
v rukách. Zdravili jsme se s lidičkama, shrbené bábušky házely ze
dvorků sníh děravýma lopatama, jiná na zápraží sekala polínka. V Tranzitu
jsme lupli dvě Lvovská, kluci hodnotili ukrajinská piva jako skvělá, dokonce
lepší než ono světově proslulé tam od nás z jihu Čech.

Na dače jsme dali tradiční krmi – špek ( dostali
jsme od domácích), sýry, česnek, chleba. Vysprchovali se ( jen jsou přehozený
kohoutky hot  cold) - neva ! Anna Andrejevna přišla uklízet, styděla se, že nás
ubytovala  do nepořádku. Prý kvůli volbám. Pro nás to byl luxus i tak. Domek
pronajímají přes léto, jezdí tam hlavně z Moskvy ,odpočinout si od blázince
velkoměsta. Anna je učitelkou, učí přírodopis. Ptala se , jaké stopy jsme
viděli, jaká zvířata, ptáky. To bylo něco pro Vláďu, vysypal ji to všechno krok
za krokem. Drozd, konipas horský, ořešník, datel, pěnkava. Anna se snaží děti
vychovávat k respektu k přírodě. Zjara s nimi chodí čistit
studánky, upravují okolí několika minerálních pramenů. Marnost nad marnost.
Skoro každý odstavec řeči končila ...
ranše bylo lučše.
  ( Vzpomínáte na radio Jerevan ? Dotaz posluchače:  style='font-family:"Monotype Corsiva"'>Kagda budět lučše ? Odpověď style='font-family:"Monotype Corsiva"'>: Uže bylo !).

Anna A. hodně kulhá – prodělala obrnu nejspíš
kolem roku 1950, to byla poslední epidemie i u nás, potom se již všechny děti
úspěšně očkovaly. Byla s maminkou do čtyř let po sanatoriích. Má tři
kluky, dva jsou již inženýři, třetí se ještě snaží, ale nyní přivedl do domu
nevěstu z Oděsy ( žádný nadšení ). Bydlí s Jurijem ve služebním učitelským
bytě ( Vasilij se ženou také). No a když se rozpadl SSSR a Ukrajina prodělávala
největší krizi ( nezávisle nám několik Ukrajinců řeklo, že přežili jen díky
tomu, že jsme je nechali u nás pracovat, jinak by prý umřeli hladem !), tak jim
bytovku odřízli od ústředního topení ze školy. Dnes má každý byt svůj komín,
topí dřevem, ze školních záhonků mají svoje políčka i s chlévem a
produkují co se dá. Líp už asi opravdu bylo !

Po Anně zaskočil Jurij, přinesl dřevo do krbu,
dal si dva panáčky z našich zásob. Po něm zašel Vasilij. Byl již odpočatý,
hovornější. Dělá na správě lesů ve Svaljavě. Absolvoval vysokou lesnickou
v Kyjevě. Mají problémy s pytláky a nedovolenou těžbou dřeva.
Pravidelně vyhodnocují satelitní mapy , aby odhalili místa těžby. Co následuje
potom ? Každý se zná s každým a nikdo po sobě střílet nebude. Vasilij
rozumí dobře česky, byl u nás na vojně v Libavé.  Manželka učitelka,
chlapec 9 dcerka 6 let. Ráno nás převeze Nivou do sousedního údolí a my se
pokusíme přejít přes Pikuj a z vrcholu po známé cestě do Belasovice. Noc
byla fakt dobrá !!!

IV. Pikuj pokus č. 2

Vláďovo narozky

anebo

Umnyj čelověk v goru nepajďot, umnyj čelověk goru abajďot !

29.3.středa - 6.30 ráno čekáme na Vasilije na
dače. Blbě ! Vasilij čeká na nás před bytovkou. Byl v lakýrkách, tak pro
nás poslal Jurije. Jen tak tak jsme se nacpali do Nivy s lyžemi, dost
kriticky. Doveze nás do Ščerbovce, místní hajný nám ukáže cestu. Paráda.
Stařičká Niva poskakuje i po dálnici, u Dolních Vrat nás kontroluje GAIka, nebo
jak se to dnes jmenuje – silniční policie ?

Vasilij plánuje, jak Nivu vylepší, není jeho, jezdí
s ní kolega a jak je vidět nestará se o ni, proto neposlouchá.
S autem to máš jako s ženskou. Musíš ho mít rád a musíš mu dát svý,
pak tě poslouchá. A dám sem nový sedadla a čalounění, do tohohle si přece
ženská nesedne ! Projeli jsme velkou vesnicí  Žděněvo, v magazínu
koupili místní víno a chleba. Za vsí mají nově postavené hotely a sjezdový
areál . Odbočili jsme z hlavní silnice a vyrazili do kopců, strmější a čím
dál horší cesta. Vysoko pak začal Ščerbovec. Nad kostelíkem se silnička
změnila v ledovou desku a koryty po pneumatikách se řítily proudy vody.
Niva kvílela, pomalu se sunula výš a výš, konec vesnice v nedohlednu. Nad
očekávání dlouho trvalo, než se ozvala rána a zůstali jsme viset na kardance.
Dyť jsem ti to říkal, že urveš nápravu ! Klídek.

Niva ani neškytla. Pomůžeme ti ! Blbost. Vy jdete na tůru,
já si poradím. Eto majo dělo
!

Opustili jsme bílou Ladu a došli k chalupě hajného.
Nakreslil nám kudy asi na Pikuj. Hrozně jednoduchý. Na konci vesnice podél
potoka mírně doleva a na začátku lesa narazíte na starou cestu a po ní doprava
po úbočí, pořád lesem. Až skončí jehličnatý les, začne bukový a pak už bude
polonina a to už uvidíte vršek.

Dobrou cestu ! Docela se vyčasuje najdete to snadno.
Nad vesnicí u potoka ležely vytěžené kmeny . Na okraji lesa jsme tušili, kudy
asi dříve mohla jít cesta. Chvíli se zdálo, že jdeme potokem, ale o něco výše
to byla opravdu lesní cesta. Netuším, kdo po ní šel naposledy, ale dala se
vysledovat. Procházeli jsme hustým lesem, kluci tvrdí, že původním porostem,
stejným jaký byl před staletími na Šumavě. Buky, jedle, smrky, občas borovice.
Krásný hustý dokonalý, jako v pralese. Čím výš, jehličnanů ubývalo, horní
patro jenom buky. Cesta zarostlá, nikde ani stopy, krom obrovských kopyt –
jeleni ? a jednoho medvěda. Stromy končí a před námi polonina. Bílá tma a už
asi hodinu prší. Stoupáme naslepo, prší a prší. Výškoměr ukazuje 1300 metrů,
ale nekalibroval jsem ho ! Blbec! Terén se pokládá, sníh končí. Dostáváme se na
náhorní planinu, narážíme na vrcholovou cestu v létě tam asi projedou i gazem.
Já bych šel doleva, já zase doprava, Vláďa mlčí a moc se nesměje. Tlačí ho

boty a je mokrej. Vidíme na padesát metrů. Leje a leje !
Jdeme pár set metrů doprava. Nic pořád rovina, spíše klesání. Vracíme se a
pokračujeme pár set metrů doleva, tam to klesá víc.

Končíme, vracíme se ! Bundy s různejma membránama drží,
ale přeci jen pod báglem to studí a kalhotama bez membrán se valí voda do plastových
bot a odtud vyteká vrchem, přepadem. Ještě, že Pavel našel stopy a mohli jsme
se bezpečně vrátit do Ščerbovce. Sjezd bukovým lesem zůstane v našich
vzpomínkách vryt nesmazatelně. Zvláště Vláďovi, který se několikrát propadl pod
padlé kmeny tak, že se musel vyzout z lyží a vydrápat se na světlo.

U hajnýho byli doma jenom kluci, měli z nás
posvícení. Chtěli jsme na nich, aby táta zavolal Vasilovi, že jsme se vrátili a
přesuneme se domů po silnici. Tátu jsme potkali v holínkách a pod
deštníkem kus pod chalupou.Na Vasila stejně neměl číslo. Hele za chvíli vám
jede autobus od konzumu.

Ano jel, ale už byl pryč a u konzumu jen jeden hošík, který
právě dorazil ze světa. Pořád leje a leje. ! Už nás to, ale vůbec nebaví a
musíme osm kiláků do Žděněva, kde snad nějaký odvoz najdeme. Zima a mokro, na
tom jsme všichni tři stejně, Vláďu navíc nesnesitelně dřou paty. Mlátíme kofláčema
po silnici, všude proudy vody, nic nevidíme a auto už vůbec ne. Blížíme se
k hotýlkům a sjezdovce. Před jedním stavením ( žádnej nápis, žádný
poutače), vysokej plot, ale brána otevřená, stojí Transit a moskvič.

Jdu do toho ! Snad mě nezastřelej. Dobrý. Údržbář
v kulichu tvrdí, že nic nejede a nepojede a do vesnice už je  jen kousek.
Pak se objeví Antonio Banderas v ukrajinským vydání.Slušivej kožeňák,
upravený knír a nagelovaný dlouhý vlasy dozadu za uši. A že jsme chtěli někam
jinam a jak jsme mokří a jak daleko ještě máme jít a jestli by to jako nešlo.
Vysadil cenu a my kývli. Bylo to adekvátní situaci. Sedm bucků na hlavu za asi
třicet kiláků, tři totálně promočení zevlové s lyžema a batohama do novýho
Tranzita. Leckdo by si to rozmyslel. Moc nám pomohli. Rozloučili jsme se
tradičně na zastávce u motorestu , taky Tranzitu. Na pivo jsme tentokrát
nezašli. Mazali jsme na daču, vysvlékli se ze všeho a obložili všechny
radiátory a teplomety. Jura už topil v krbu a za chvíli přinesl
z domova konev horké zelňačky s fazolí ( maso nemohlo být – půst) a
šťouchaný brambory s cibulí. To bylo moc dobrý !

Večer jsme pozvali Juru a Vasilije na posezení.
Panu chudožnikovi bylo 54let. Určitě na tyto narozeniny Vláďa nikdy nezapomene.
Jak ve zlým – takhle sedřené nohy jsem viděl naposledy před 30lety
v Himálaji. Ale také v dobrým. Vasilij a Jurij přišli, přinesli
koňak, vodku, bonboniéru a zazpívali krásnou gratulaci. Bylo to srdečný,
normální, upřímný. Široký duše ! Je to tam pořád. Tak jsme se maličko upravili.
Plán na další den byl jednoduchý. Seznámení s obyvatelstvem. Ještě jsme
rozeslali několik SMS s Pavlova přístroje, makal nám tam jenom Eurotel.
T-mobil si ani nepšouk ! Spali jsme zase krásně, prý nikdo nechrápal. Inu

umnyj čelověk
....

V. Prostému lidu v ústrety.

30.3.čtvrtek – Nebylo kam spěchat. Po tradiční
špekové snídaní jsme vyrazili do blátivých bulvárů dolní části Belasovice.
Vesnice je dálnicí rozdělena na dvě části. Dolní, podél Latorice a horní podél Pikujky.
Od dači jsme ještě po sněhu došli k učitelské bytovce, jedna kolegyně
právě prala venku prádlo. Ze země je vytažená hadice a voda proudí
neustále, slušným tlakem. Na vaření, na praní, na mytí . Jen se trochu nalítáš
s kbelíky. Blátivým úvozem jsme se doklouzali na hlavní třídu a zastavili 
u magazinu Bila sova. Hned se s námi  dali místní do řeči, jeden mladík
samozřejmě slušnou češtinou ( dva roky stavěl v Brně). Dali jsme
s nimi jednoho ranního lahváče, zakoupil jsem dvě vodky, jednu na večer a
jednu domů a taky místní cigarety pro Petra, tomu vždycky ze světa vozím ty
nejobyčejnější cigarety. Mladík nám poradil, jestli půjdeme proti proudu Latorice,
že v další vesnici je léčivý pramen.

Vyšli jsme si podél Pikujky do horní části vesnice.
Zdravili se s místními, všichni už věděli, kde jsme byli a jak jsme
pořídili. Na konci vesnice jsme vyšli k lesu a vrchem jsme se vrátili na
hřbitov ke kostelu. Pěkně opravený , většina hrobů udržovaných, jen na náš vkus
hodně umělých květin. Cestou zpět jsme se stavili v horním magazinu, dali
další Oboloň, taky dobrý pivo. Prodavačka se nechtěla vyfotit. Skromný
obchůdek, přišla jarní dodávka galoší všech velikostí a taky měla slušný
sortiment napařovacích žehliček. Vedle nás u stolu pařily čtyři dámy.
K čaji vodečku a cigárko. Na dače jsme uvařili polévku, zkontrolovali stav
vysoušených věcí a vydali se na druhé kolo průzkumu, směr Laterka.

To zásadní jsem zamlčel. Od rána bylo velmi slušné
počasí a od rána se na nás na každém kroku tlemil „děduška Pikuj“. Moc pěkná
hora, konečně jsme objevili, kde jsme se to v té mlze plácali. Byli jsme
opravdu kousek pod vrcholem ,u posledních skal. Dobrá, tak příště! Pikuj je pro
místní opravdu ochráncem a taky mnohým dává obživu. Hodně zalesněný, rozlehlé
pastviny a louky a je vidět snad z každé chalupy. „Pikuj, eto naš děduška, hodný děduška“, říkal Vasilij.

A tak jsme dokráčeli po silnici proti proudu řeky
do Latěrky. Zase hezky opravený kostel, dva konzumy, na rampě generálka žigula,
chlapi měnili těsnění pod hlavou, olej po dvou metrech končil v řece. Na každým
druhým dvorku rezavějící kus zemědělské techniky. Traktor, náklaďák, stalinec
bez pásů.

Jarní úklid. Tu pálili plastový odpad, tu zase
vhodili do řeky desítky skleněných a plastových lahví. Vybydlený kulturák se
srpem a kladivem ve štítě – 1967 rok. Malý kluk nás převedl přes dva metry
široké koryto Latorice ( pramení nad vesnicí asi sedm kilometrů) a ukázal nám ,
kde má být pramen minerální vody. Dobrodili jsme se hlubokým sněhem
k nenápadnému prosaku, ve studánce plno lahví od piva a omlácený zmačkaný
plecháček. Tak tady se nenapijeme. Lepší pramen nám ukázal náš známý zedník
z Brna. Upravená studánka, vyčištěná, skrytá za místní knajpou. Všude
kolem plno lahví od vodky. Tady jsme se napili. Bez následků. Máte tady ještě
nějaký kolchoz ? Kdepak, všechno rozkradli, vždyť to tady kolem všude vidíš,
jak to dopadlo. Co jim zbyde z úrody odvezou na trh.

Nedaleko obchodu pulíroval jeden pán Gaz – elu ,
tak jsme okamžitě zarezervovali odvoz do Užhorodu. V 5.30 kyjevského času
na zastávce u Tranzitu.

Večer pro nás Vasilij  nechal roztopit saunu. U bratra
Vladimíra. Paráda. Za chalupou, přes potok po lanovém můstku, pravá finská. Ve
společenské místnosti krb, který vyhřívá i litinová tělesa v potní
místnosti. Zatímco jsme se saunili, Vasilij  s Vladimírem  opekli
brambory. Rozpůlená pečená brambora posypaná brynzou s proužkem opečené
slaniny ! A k tomu prvotřídní samohonka. Ale ta byla !!! Provoněná
mateřídouškou. Dokonalé zakončení našeho pobytu na ukrajinském venkově. Lehce
upravení jsme ještě chvíli vyrušovali v učitelské bytovce. Vasilij daroval
Vláďovi dva vzorky vlastního samohonu. Než sehnal lahve a stočil nápoj, tak
jsme asi vzbudili celý barák. A pak už jsme se rozloučili.

VI. Tak zase domů

Pocta Švejkovi

31.3.sobota - v 5.30 ráno kyjevského,
4.30 našeho letního jsme stáli na zastávce. Chlapík přijel přesně a než jsme
dojeli do Nižných Vrat byla maršrutka plná. Většina pasažérů byly ženy. Vláďa
vznesl všetečný dotaz. A proč tady jezdí skoro jenom samý ženský ? style='font-family:"Monotype Corsiva"'>„Potomu što u nas style='font-family:"Monotype Corsiva"'>muščin nět“, zněla pohotová
odpověď. Musíme se starat samy. Nechcete tady zůstat ? V Užhorodu na
hlavním autobusáku jsme vytvořili hromadu z báglů v domnění, že máme
všechno pod kontrolou. Snažili jsme se aby vždy jeden z nás hlídal.
Zakoupil jsem lístky, přes počítač, dostali jsme přímo letenky s palubními
lístky, museli jsme udat i jméno. Za  13 hřiven.

Michalovecký autobus přijel na čas, naše zavazadla
jsme dali dolů. Tradiční rituál pašujících ženských se opakoval i tímto směrem.
Byly mladší a lépe organizované. Moc jsme toho nepostřehli, ale tašek vezly
požehnaně. Na slovenské straně jsme museli všichni vystoupit a vzít všechno
s sebou. Bágly a lyže nám celník dovolil nechat na místě a nás bez
problémů poslal dopředu. Ostatní pasažéři vypisovali nám již neznámá celní a
devizová prohlášení. Nikdo nic nevezl, nikdo nic neviděl , ale v Sobrancích
„to“ málem neunesly. V Michalovcích jsme pojedli z bohaté , půstem
nepoznamenané nabídky, zatímco se Joža přesouval Fordíkem k nám. Radostné
přivítání a společný přesun do Humenného. Na nádraží jsme vzdali minutou ticha
čest památce dobrému vojáku Švejkovi u jeho pomníku i s pumpou kde
načepoval rezavou vodu.

A jak jinak, na cestu domů se nám vyčasilo. Ne však
na dlouho. Pod Tatrami jsme vjeli do černých mraků a za vydatného lijáku se
probíjeli na západ. V Beskydech ještě dva metry sněhu. S východem
jsme se rozloučili v Kolibě pod Horú u Rožnova. Halušky nezklamaly.
Máme se zase na co těšit. Domů jsme se dostali v sobotu 1. dubna
v jednu hodinu ráno. Právě včas než začaly povodně i na Moravě. Maličký
zádrhel. Pavlovi někdo šlohnul z venkovní kapsy batohu tři tatranky ( ve
druhý kapse měl mobil) a mě z víka batohu cigarety pro Petra ( pod víkem
byl foťák). Kde, kdy ? Bilance však veskrze pozitivní.

Tím končí moje zpráva o průzkumné výpravě do míst,
která byla v nedávné historii na dvacet let součástí republiky
Československé.

V Písku na Velký pátek 14. dubna 2006 Mirek Novotný


nevíme kde jsme

až nahoře jsme nebyli, někde zleva u posledních skal

opravdu bílá je opravdu bílá

No comment

<~1~2~3~4~5~6~7~8~9~10~11~12~13~14~15~16~17~18~19~20~>