Finále 2006 - I. část

Zápisky z palubního deníku – 1. část

Den první – sobota

Ráno, krátce po páté, přijíždí Iva s Ondrou. Nakládáme a jedeme na benzínku ke Káplovi, kde máme sraz s druhým vozem. Již na nás čekají. Po přivítání a seznámení těch, co se ještě nikdy neviděli, vyrážíme směr Finále Ligure ve složení: Vůz číslo 1 – Citroen Berlingo, řidič Radek, velitel vozu Honza, posádka Venca Horník a Jarda Maršík se svým udatným psem Matýskem, vůz číslo 2 – Škoda Fabia, řidič Iva, velitel vozu Ondra, posádka Katka a Luky.
Míjíme zasněženou Železnou Rudu a směřujeme dále na jih za sluníčkem. Cestou do Mnichova musíme asi 3x zastavovat – ve voze číslo 1 probíhá intenzivní ochutnávka vína a jak známo, vypité litry musí ven. S hrůzou počítáme, kolik zastávek nás následujících 700 km ještě čeká. Docházíme k hrozivému číslu 10 (v průměru 1 zastávka na 70 km). A tak se pomalu a s častými zastávkami blížíme k Mnichovu. Když říkám „pomalu“, tak to opravdu platí. Bohužel máme neuvěřitelné štěstí na „Stau“. Hlemýždím tempem se šineme k Brenneru a dále k Bolzánu. Ondra ubíjí nudu neustálým konzumováním čehokoliv, zejména ovesné vločky vedou (má jich totiž 3 kg). Od Bolzána už cesta ubíhá docela dobře. Asi ve 20,30 dorážíme na místo. Naše první kroky vedou, jak jinak, přímo k Antoniovi – majiteli pizzerie a kempu. Po nějaké době se dočkáváme vytouženého „uno litro roso“ na osobu a pizzy. Po večeři jdeme stavět stany a následně na kutě. Venku fouká silný studený vítr.


Pohoda u Antonia

Dne druhý - neděle


Oblíbený objekt fotografů

Nedělní ráno je poměrně chladné.V místní koupelně je na vodovodních kohoutkách ledík. Ale jinak je jasno. Po pohodové snídani vyrážíme na první lezbu. Rozhodujeme se pro oblast Rian Cornei. I když někteří z nás tam byli již několikrát, je tam stále co objevovat a co lézt. Sluníčko během dne pěkně svítí, ale vítr je silnější a dostatečně ochlazuje. Otužilci lezou v tričku. Každý se rozlézá po dlouhé zimě. Vašon podává pěkné výkony hned na prvních cestách (6b+).
Jardův pes Mates je rozený obranář. Když Jarda leze, Matýsek hlídá batoh. A že ho opravdu hlídá si první den vyzkoušel i Venca. Při jištění Honzy postupoval nevědomky ke zmíněnému báglu. Mates nelení, vrhá se po něm a zakusuje se mu do lýtka. Ještě že to je yorskhirský teriér a Vašek přežil útok bez úhony. Být to rotvajler, tak z něj zbyly asi jen boty a sedák.


Honza stoupá jako dým

Spokojeni s lezeckými výkony i počasím se pomalu vydáváme na zpáteční cestu. Jdeme přes vesničku Orco a pokukujeme po románských stavbách. Návrat do kempu je jako návrat Avarů. Všichni začínají vařit a po okolí se linou více či méně libé vůně instantních pokrmů. Po večeři jdeme zase k Antoniovi na „uno litro“. Zřejmě na příjezd tak aktivní skupiny nebyl připraven. Brzy mu dopíjíme poslední červené víno a odcházíme do svých pelíšků.

Třetí den - pondělí

Vítr se jako zázrakem utišil a je hned příjemněji. Dnes je naplánováno doplnění zásob lihovin a dalších potřebných tovarů. Vydáváme se proto do Finálborga, kde někteří navštěvují kavárničku na náměstí a ochutnávají pravé italské capuccino. Po krátké dopolední siestě bereme útokem supermarket Discont a po nezbytném nákupu pokračujeme do oblasti Monte Sordo. Projíždíme odlehlou vesničkou a obdivujeme pohled na Finalborgo a jeho záliv. Míjíme starý hrad a dorážíme na parkoviště. Nad námi se tyčí pěkné stěny. Avšak náš „průvodce“ Jarda nás vede až za masív Sorda do odlehlejší oblasti zvané Dimenticata (v překladu Zapomenutá). Cestou míjíme stádo koz. Obzvláště samci jsou pěkně vybaveni rohy až 70 cm dlouhými. Honza si je fotí, ale zřejmě nemají o portrét zájem a tak na fotce jsou pouze kozlovi řádné koule.
Naším cílem je úžasná jeskyně, kde se v dřívějších dobách zřítil strop a tak vznikla obrovská díra o průměru cca 50 m a výšce 30 – 40 m. Vstup do této díry vede hromadou kamení a suti, která dříve tvořila strop jeskyně. V „jeskyni“ je pár cest, ale jejich obtížnost není pro nás.


V jeskyni

Vracíme a lezeme na okolních stěnkách Dimenticaty. Jako první cestu volíme na rozlezení 5c. Avšak ke třetí nýtu je to boj a u čtvrtého ….. hačí. Koukám na Vénu, který leze vedle mě a on je na tom úplně stejně. Smějeme se a nadáváme zároveň. No což, zřejmě zde přitvrdili klasifikaci. Smířeni s tím, že dnes žádné velké výkony nebudou, si lezení náležitě užíváme. Den se pomalu chýlí ke konci a my se vracíme do kempu. Na dnešní večer je naplánovaný táborák. Dřevo připravujeme již za tmy, ale i tak se daří. Po pár neúspěšných pokusech o zapálení oheň nakonec vzplane a hned je lépe. Sedíme kolem ohně, popíjíme vínko a debatujeme dlouho do noci.

Den čtvrtý - úterý

Je krásné slunné ráno dalšího dne a my vyrážíme na skály. Tentokrát je naplánováno lezení nad mořem. Jarda, Katka a já se rozhodujeme pro volný den a místo lezení volíme odpočinek u moře. Zbytek výpravy dává dvě cesty na útesech Středozemního moře. Asi ve dvě hodiny se všichni scházíme na pláži. Iva a Ondra se odhodlaně koupou.


Siesta na pláži

Po odpolední siestě na pláži se vrháme do víru maloměsta a opět navštěvujeme supermarket „Discont“. Po úspěšném nákupu následuje cesta do kempu – tentokrát je panoramatická, jedeme přes malebnou vesničku Orco. Pozorujeme okolní krajinu. Naši pozornost upoutá monumentální stěna tyčící se nad námi. V kempu se domlouváme, že na tuto stěnu druhý den vyrazíme.
Do večera je ještě dost času, sluníčko pěkně svítí. A tak se rozhodujeme, že ještě vylezeme na Monte Cucco, které se tyčí přímo nad kempem. V paprscích zapadajícího slunce vylézáme dvoudélkové cesty na prosluněném vápenci. Spokojeni s podanými výkony se vracíme do kempu, kde povečeříme a opět vytváříme debatní kroužek u ohně.

Zapsal: Luky
Foto: Honza

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ......

<~1~2~3~4~5~6~7~8~9~10~11~12~13~14~15~16~17~18~19~20~>