Pan Krupička

Ve čtvrtek 7.května na Bradech u Jičína měl pohřeb Vladimír Krupička, pan horolezec, kterého jste měli možnost někteří z Vás také poznat.
Jeho chaloupka pod Mouřenínem zůstane zatím opuštěna, ale jak jsem řekl v kapli na Bradech, pokud si někdo posedí na lavici u chaloupky, chvíli se zamyslí, zasní, tak tam někde v sadu, třeba u starého stromu Holovouzského malináče ten Vláďa bude a někde o kus dál jeho stoletá maminka, babička Krupičková.


Setkání 2007 - 100 let LKP

Dovolím si zkopírovat pár odstavců, které jsem kdysi napsal na stránky LKP Jičín, aso v roce 2003


Tady začinali všichni z Prachova a Jičína

Potkali jsme se na oddílovém zájezdu na Zbojandu odhaduji 1977. Lezl se svým švagrem Zdeňkem Jiráskem – jinak též Kochem. Já jsem lezl s Pepou Linhartem. Vylezli jsme Čerešňový pilier, Bajovu cestu na Kupolu. Možná i další. Po večeři jsme před chatou kouřívali dýmky, Kvído cigarety ( a že jich za celý život bylo!) , při debatách jsme si občas dobírali ryzího horala Bedřicha Horáka. Dva roky na to mě Vláďa angažoval do expedice na severní Manaslu. Dalších deset, patnáct let jsme se vídali občas v Krkonoších, někdy jsem zašel k němu na chaloupku na Prachově

Vyrůstal v chalupě tři sta metrů od Pika a Mouřenína, takže byl předem odsouzen k horolezectví. První skálu Kočičí jehlu zdolal za Karlem Hlaváčem v roce 1949. Následovalo zdolávání dalších věží spolu s kamarády z Prachova – Hanuš, Flíček, Havelka, J. Koťátko. Jaro 1950 pokračovali v systematickém objevování Prachova spolu se zkušenějšími lezci z Jičína – Mazáček, Kroupa, Ondřich, Stránský, Všetečka. S Fr. Kroupou se poprvé pořádně vybál na údolních Drážďanech , kde stavěli od rezavé fichtle , která byla v místě předposledního kruhu.


Modlitba skal - Mnich

Mladí lezci dospěli do stadia, kdy jim již nestačilo opakovat cesty. Dozrál čas na prvovýstupy. Předválečné lezení na Prachově se vyvíjelo jinak, než v ostatních pískovcových oblastech. Skupina kolem Janeby využívala Prachovské skály většinou k lezení s horním jištěním. Proto také příznačný název Janebova průvodce – Horolezecká cvičení v Prachovských skalách. Jičínským všesportovcům připadl v podstatě historický úkol. Sladit lezení v jejich domovské oblasti s lezením dle Saských pravidel , která platila jinde. A tak znovu , ale již s dolním jištěním, přelézali staré cesty, osazovali je zespoda kruhy. Naráželi na odpor pamětníků starých časů ( relativně starých, protože bylo pár roků po válce). Vláďa přiznává, že až skupina kolem Jardy Havlíka vstoupila na Prachov nezatížena minulostí a vrhla se do té doby tabuizovaných stěn, spár a komínu bez předsudků.


Prachovská Jehla a Čapka

......Jičínští lezci se začali připravovat na výstupy ve velkých horách.Několikrát absolvovali zimní kurzy v Krkonoších. Táboření na sněhu, sjezdy ve volném terénu, závody na lyžích s plnou horolezeckou výzbrojí. Dvoudenní zimní přechod hřebene Krkonoš s bivakem. V létě 1951 byl Kvído nominován do celostátního kurzu na Zelené pleso v Tatrách. Vedli je instruktoři se zkušenostmi v Alpách a Tatrách, předváleční lezci ( „Bundal“, Jelínek …). Zde se naučil pohybu v horách , zvládnutí cest do IV. stupně obtížnosti. V roce 52 vedl kurz v Tatrách Jan Mazáček . Deset horolezců tábořilo v Černé Javorové dolině a krom skalních výstupů se seznamovali na firnových polích s ledovcovou technikou.

Lezení na pískovci však vévodilo, nejen Prachov, ale Hrubice, Příhrazy, Labák. Po vzoru SSSR se začalo i závodit. V roce 54 se uskutečnilo třídenní utkání mezi Východočeským a Ústeckým krajem. Lezlo se podle saských pravidel, pod každou věží rozhodčí, který dbal na čistotu lezení. Vyhráli Krupička- Hanuš , druzí byli lezci z Labáku - Kromholz s druhem. Tento výkon zřejmě Vláďovi otevřel cestu do reprezentace v budoucích letech. Koncem padesátých let bylo již možné za určitých podmínek vycestovat do NDR. Získali nové obzory, nové kamarády. Eske, H. Boern , s nimi přelézali nejznámější věže v údolí Labe, Sasíci pak na Prachově a v Ádru.


Tak tohle je.....Český ráj

.....Zpět do historie. V roce 58 začala velmi úspěšná sezóna již zimou. V tom roce jediný zimní výstup Weberovkou až nahoru na Kežmarák , se podařil Vláďovi se Zdeňkem Studničkou.Kdo z mladých lezl Studničku na Galerku ? Doporučuji. Zcela jistě přelom k Tatranském lezení. Kluci z písku posunuli lezení v Tatrách ze salonních provýstupů a la Arno Puškáš k modernímu lezení. Dejte si kousek vedle Kuchařovu cestu na Galerku, taky bomba. Tím nechci znevažovat přínos a zásluhy A. Puškáše. Těžké zimní cesty na Žabí věž, Žabího koně, Vysokou, Javorové štíty. Dále pak dva zájezdy na Kavkaz. První v roce 58, spíše poznávací . Tehdy uskutečnili první uznaný československý výstup na Elbrus pod vedením F. Pašty. Tehdy byl Kavkaz poprvé od konce války otevřen cizincům. Naši se v mezinárodním „ alplageru „ setkali i se sirem Johnem Huntem, vedoucím expedice na Everest. Angličani měli spadeno na JZ stěnu Ušby. Hunt neHunt, všichni museli ukázat sovětským instruktorům, že umí pracovat s cepínem a chodit na mačkách, pak teprve mohli, po přísném přezkoušení na výstup. Počasní nebylo dobré a Ušba odolala.


1958 první československý výstup na Elbrus

V roce 59 pak s celou československou reprezentací rozpoutali na Kavkaze malou revoluci. Čechoslováci přelezli co se dalo, udělali několik prvovýstupů a několik ojedinělých přelezů. Krupička, Studnička, Mlezák a Snášel během několika dní uskutečnili druhý přelez JZ stěny jižní Ušby ( Rusové mezitím stihli v jižní stěně udělat prvovýstup,ten, který plánoval sir Hunt, inu byli tam doma) a dále traverzovali na severní Ušbu a dokončili celou hřebenovku.Dále se jim povedl druhý výstup na Ulu Tau Čanu a druhý přelez stěny Donguz Orun , poprvé za jediný den bez bivaku. Přestože naši teprve sbírali zkušenosti s pohybem v ledovcovém terénu , připravili sovětským organizátorům horké chvilky. Několik prvovýstupů, zopakování nejtěžších cest s minimem bivaků. Odborníci kroutili hlavami, co se to na Kavkaze děje.


Hele a když říkal, jak by to bylo krásný..... tak jsem ho poslal ....

Když se po veleúspěšném působeni na Kavkaze vracelo reprezentační družstvo horolezců vlakem z Kyjeva přes Zakarpatskou Ukrajinu , ještě před několika lety Podkarpatskou Rus , která byla součástí Československé republiky do roku 1945, jeden z vedoucích výpravy ( později čelní představitel horolezeckého svazu a autor několika učebnic horolezectví) nadšeně zvolal: „ Chlapci, no nebyla by to krása, kdyby se i naše republika stala součástí velkého Sovětského svazu ? Jaké krásné hory bychom mohli bez problémů objevovat ! „
„ Di do prdele s celým Ruskem „, neudržel se mladík z Prachova, jehož táta jako legionář prodělal celé Ruské tažení a Vláďa měl dobrý přehled o tom, jak to asi mohlo za bolševíka v Rusku vypadat. Samozřejmě, že ho někdo prásknul ( na podobných výpravách býval nejméně jeden tajnej, který musel o všem podávat hlášení).
Takže před Vánoci přišel ke Krupičkům dopis, že Ústřední výbor ČSTV a Horolezecký svaz děkují Vladimírovi za vzornou reprezentaci, ale v rámci obnovení kádrů již v dalším s jeho účastní nepočítají. Čest Vaší práci, soudruhu! Mohl taky dopadnout hůř.


Mohutná stěna Ulu Tau Čany - tam také lezli

.....Roky přibývaly a v hlavách několika Krkonošáků, hlavně Vládi a Honzy Červinky , zrál plán na expedici. Bylo třeba nesmírného úsilí, politických manévrů, jak ty potentáty zblbnout, aby pustili deset lidí na půl roku z republiky, aby jim dali dostatek deviz , aby, když už je tedy pustí z toho taky ti potentáti něco měli. No, já u toho byl jen okrajově a stačilo mi to.
Podařilo se a v roce 1979 jsme uskutečnili I. Krkonošskou expedici – Himálaj 79. Na Mikuláše jsme se vrátili do Špindlu a za námi bylo 22 000 kilometrů cesty Liazkou. Prvovýstup na dosud neslezenou horu Manaslu North II
7157m. Zřejmě do dnešních dní jediný vrchol v Himálaji poprvé zdolaný Československou expedicí. Expedici vedl Vladimír Krupička ! ( O celé akci jsme pak napsali knihu, vyšla kdysi v nakladatelství Olympia – Severní Manasulu).


Severní Manaslu, uprostřed. Vlevo hřeben na Manaslu hlavní vrchol

Kruci, ještě jednou bych do toho Nepálu zajel, jen tak vodspoda mrknout na tu nádheru...

Pamatuješ, jak jste slastně šlukovali v 6500metrech Ota,Honza,ty a já nekuřák se dusil???

....V roce 1984 se Vláďovi podařil návrat do SSSR, navštívil Pamír, lezli na Pik Lenina i Komunizmu. V roce 1988 s partou ze Špindlu zorganizoval výměnný zájezd do Alžírska. Navštívili krásná pohoří Džurdžuru, Hoggar, Tassili. Poznali nádheru pouště i přímořského Atlasu. Ke zdaleka ne úplnému seznamu Vláďových výstupů patří z dřívějších let Čopův pilíř na Triglav, Comiciho hrana na Jalovec, Dibonova hrana na Velkou Cimu, Sasso Lungo, Matterhorn, Mt. Blanc a Petit Dru normálními cestami.

....Víc jsem z něho nedostal. Asi se neměl dosud čas vůbec nudit. Kromě domu ve Špindlu makal na rekonstrukci vily v Jičíně, kde nyní bydlí jeho dcera s rodinou, zachránil část Jestřabích bud, když si z materiálu, který zbyl po jejich zboření, postavil na Prachově krásný srub. Posledních několik let se většinu času stará o svoji maminku, které je 102 let.! Před dvěma lety přestal kouřit . A víc už toho na něj neprozradím, jelikož víc ani nevím. Snad jen to, že mu nedávno bylo sedmdesát !


Chtěl ještě přestěhovat chaloupku kus severněji, pro neshody se sousedem

Na zápraží chalupy rodu Krupičků, léto 2008, stojí to za hovno, hochu, zase přijeď dostaneš jabka na štůdl

Jsem rád, že jsme se poznali, hochu ! A jestli máš kořínek po svoji mamince, no tak, potěš nás pán Bůh!

Mirek Novotný 14. července – 18. srpna 2003
Psáno po LKP.

Bohužel, kořínek byl slabší, odchod na onen svět měl dlouhý, ale netrpěl, odešel v klidu
29. dubna 2009


Kde uděláme to setkání expedice po 30 letech? Asi v Krkonoších, ne?

To bylo naposledy, kdy jsme spolu mluvili 21.března 2009 Týden po Velikonocích v Jilemnické nemocnici mi jen lehce stisknul ruku, na důkaz, že mě vnímá a že to ještě nevzdává...


Tak třeba někde...někdy....., hochu!!!

Autun 16.května 2009 Mirek Novotný

<~1~2~3~4~5~6~7~8~9~10~11~12~13~14~15~16~17~18~19~20~>