Himalaje - Nepál

Himalaje - Nepál

z Tumlingtaru do Lukly

5.10.2008 – 4.11.2008

Je to poznání krásné země, lidí a máme se co učit. Až pod Meru jsme šli oblastí kam cestovky klienty netahaj asi i proto ta čistota duší. Celej trek byl pro mě pocitově silnej šálek, kterej stále dopíjím.


Jsme dvě skupiny a část treku jdeme společně.

I.skupina: Jožka – guru expedice, Olča – zdravotní šamanka , Vojta – výkonnostní šaman (příprava 0, potrava-cigára, pohodář 100% ) , Libor (pochodující s GPS v hlavě – věděl vše) , Jirka – vědec přírodní, Tom – ekonom expedice, Martin – tažný motor, Pavel – můj stanový parťák a já (človíček co se snažil a musel si přiznat, že je ženská co občas potřebuje i pomoc.

II.skupina: Helča, Honza, Lukáš – všichni mé druhé já a Míla – stále vše fotící se vraceli z Makalu Base Camp stejnou cestou zpět do Tumlingtaru.

Měli jsme šerpu Temba a postupně plánovaně ubývající 8,6,4 nosiče (4 byli od Makalu Base Camp).


Himalaje

Nechci zavalit stránky románem, mám toho tolik, že to ani nejde. Tak jen náš, asi pro všechny nejtěžší den 21.10. Jsme ve French Camp 5700m a je nutné zvládnout sedlo East Col 6100m, West Col 6135m až do tábora Panch Pokhari 5425m. Dost dlouhý, takže vstáváme ve 2.30h. V noci jsem musela 4x ze zamrzlého stanu do výběhu, páč mi šamanka Olča přidělila odvodňovač + střevní stavidlo. Měla jsem z obličeje kopací míč plný vody a každé ráno jsem všechny upozorňovala, že to jsem já – Ivuška. Lektvary zabraly. K snídani mám mysli tyčku a něco co mělo být čaj. Je to aspoň teplý, hlásí mé pozitivní oddělení. Balíme ledové jeskyně, které nám nesou nosiči. Hodiny pro mě nebyly důležitý, ale slunce znamenalo pro všechny hodně. Svítá a pro pozlacené vrcholy nemám slov. Nejsem válečnej reportér co fotí i při střelbě, byla jsem ráda, že jdu. Jožka s Martinem se svými fotoděly se naštěstí snažili a mám tedy i já. Máme, slunce, bezvětří a nádhernou viditelnost. Na sedlo East Col se dostáváme bez problémů. Je třeba slanit asi 150m, což třinácti lidem chvilku trvá. Jsou tam volné šutry a musíme na sebe čekat, abychom si navzájem nezabily hlavy (přilbu nikdo neměl). Navazujeme se do dvou skupin a pokračujeme po ledovcové pláni. Ttrhliny tu moc nejsou. Tempo je 15-20kroků a výdech. Jsme v pohodě a dostáváme se pod West Col. Nahoře jsme kolem 13h a vítr se s námi nemaže. Tady je slanění asi 200m, jsou natažený fixy – chlupaté ojeté cosi. Sedlo je úzké s převějí a dolu vidí jen Temba. Pytel od nosičů spouští dolů na našem svázaném laně, tj. 120m. Pytel se však kousnul a Martin se snažil o jeho uvolnění, což se mu nepodařilo. Pak jsem jela i s batohem po fixu dolu já. Šíleně to drhne a zírám proč. Na fixu mi visí cizí nosič a škrábe se vzhůru. U jakoštandu ho musím nazvednout, abych uvolnila osmu, je to vysilující, nejde mi to, kleju jako pohan a do dámy mám sakra daleko. Nechápu co tam dělá. Fix se mi uvolnil a znova zakládám osmu v domnění, že ten opičák dole dá pokoj. Prd, mám ho tam znova, takže totéž, ještě jednou. U druhého jakoštandu si dávám prusík a opičák je mi ukradenej. Teprve dole mi Martin říká, že opičák odvázal náš zaseklej pytel, kterej se pak roztrhl a obsah se vysypal. Martin se snažil vše pochytat, ale stan Olči a Toma sletěl až do trhliny. Jsme všichni dole, vymrzlí a máme toho dost. To celé nám trvalo tři hodiny. Jožka mi půjčuje vestu (óóó díky) . Část nás jde napřed, protože je potřeba se hnout z místa. Čekáme na ostatní až pod ledovcem. Za celý den si dávám druhou mysli tyčku, pár brusinek, trochu ledočaje a děkuju svému tělu, že ještě jede. Ostatní taky dorazili. Netuším, že tábor je ještě dost daleko. Nejde se po žádné pěšině, stmívá se a já se držím světýlka daleko přede mnou. Melu z posledního, ale strach, že se ztratím, mě hnal za světýlkem které mě neslyšelo a hnalo se dál. Za mnou taky někdo problikával, tak mu dávám znamení (Vojta). Světýlko se k mé úlevě zastavilo. Zjišťujeme, že Jirka chybí. Chlapi ho jdou hledat a já, Olča a nosič indián pokračujeme dál. Nemá to konce, vypíná mi i mozek, nechci už jít, chci spát. Světlo z tábora je vidět a stejně jdeme ještě asi hodinu. Škemrám o výdech. Olča mi bere batoh, nechápu kde bere sílu, neřeším, jdu. Jsme v táboře. Ostatní přichází i s Jirkou, kterému se rozbila čelovka. Staví se stany, nikdo nevaří, nikdo nemá sílu jít ani pro vodu, jsme všichni hotový a ve 21h padáme do stanů. Noc nic moc, každé polknutí je horor, jsem totál dehydrant. Druhý den zůstáváme v táboře a Jožka, Martin a onen cizí nosič – opičák jdou zkusit vylovit stan z trhliny. Odpoledne se vrátili i s úlovkem.


Kathmandu

Tumlingtar

Má cesta....

Pasang Scherpa - můj parťák do tahu. V Taschigaonu se sním loučím.

Kauma 3400m

17.10. Makalu 8463m

18.10. Puja Camp 5450m a můj stále ještě čitelný ksicht

21.10. Sedlo East Col 6100m

21.10. East Col a Makalu za námi

21.10. Pod West Colem 6135m

21.10. Ama Dablan

22.10. West Col z Panch Pokhari 5425m

22.10. náš tábor

22.10. Jožka a nosič s vyloveným stanem

23.10. Tenzing - celé to šel v pantoflích, na sněhu v holinách, na ledu v ponožkách

25.10. Mera North 6347m kam jsem já nešla, už nechtěla, nemohla

25.10. zleva hřeben Nupce, Everest, j. stěna Lhotse

26.10. Výstup na Mera North 6347m - Olča, Jožka, Libor, Tom, Vojta

28.10. sedlo Zair La 4580m - náš poslední nejvyšší bod

30.10. Lukla letiště kde se přistává do kopce

4.11. loučení v hotelu

Závěr: Byli jsme dost velká skupina a nikomu se nic nestalo. Nevím, jestli jsme měli štěstí na šerpu a nosiče, ale všichni byli skvělí, všech si moc vážím a všem moc děkuju. Díky za vše a všemi směry, mám natankováno a budu se držet mých vzorů. Namasteé, Iva


Foto: Jožka – hodně moc, Martin, Tom, Iva

<~1~2~3~4~5~6~7~8~9~10~11~12~13~14~15~16~17~18~19~20~>