HO Klíšťata Písek


S Giantem po francouzských Alpách

Letošní sezónu lezení flákám. Ale mam tady krapet inspirace z francouzských alp nejen pro příznivce cyklistiky.

V pátek ráno valim s kolem a velikym báglem na nádraží a vyrážim směr Plzeň, kde mě odpoledne nalodí autobus. V sobotu v sedm ospale vystupujem na parkovišti v Chamonix – motá se mi hlava a kladu si obligátní otázku – mam já tohle zapotřebí? Dopoledne věnujeme prohlídce města a když už jsme tady – je to jasný – musíme vzhůru (tentokrát ještě lanovkou) na Aiguille du Midi – zářivě modrá obloha, Mont Blanc na dosah – nálada se zlepšuje... Odpoledne sedáme na bicykly a testujeme první alpské kilometry – ovšem pro dnešek je profil trati ještě hodně pohodový – pár stovek výškových metrů sice musíme zdolat, ale brzdové kotouče se taky rozpalují. Navečer se v kempu setkáváme s autobusem a bagáží...

V neděli už žádné lenošení, čekají nás dvě sedla - Col de Saises a Cormet de Roselend – celkem víc jak 2000 výškových metrů stoupání. První průsmyk dáváme celkem v pohodě, stoupání ke druhému se nám zdá krapet zdlouhavé a ne příliš zajímavé až do okamžiku, kdy se před námi vynořuje přehrada Lac de Roselend s průzračnou zelenou vodou. Sedlo už neni daleko a po krátkém odpočinku – vhůru dolu – spousta kilometrů sjezdu – desítky serpentin – ale je třeba opatrnosti, protože silnička neni široká ani nejkvalitnější a v zatáčkách to pěkně vynáší do protisměru...

Na třetí den je v plánu Col de Iseran – v rámci aklimatizace dávám na radu zkušených a úvodní část etapy se popovážim autobusem, který nás vykládá pár km před Val d´Isere – a pak už po svých. Nejdřív je třeba absolvovat jízdu několika tunely – nic zvláštního za rušného provozu – řev, smrad, moc toho nevidíme, silnice mizerná. Ve Val d´Isere je živo, městečko příjemné na pokoukání, po jeho průjezdu nádhernou krajinou stoupáme k průsmyku. Sil mi zbývá poněkud příliš a tak v půli kopce ujíždim svýmu dosavadnímu parťákovi – vrcholu dosahuju v pohodě. Následuje opět dlouhý sjezd, tentokrát luxusnější asfalt, panoramata drží stabilní vysokou kvalitu. V kamenné vesničce Bonneval dáváme pivko, v mezičase se totálně zatahuje a začíná pěkně pršet – no nic – musíme vyrazit. Čeká nás ještě spousta kilometrů – údajně sjezdu – ovšem prudký protivítr a liják mění sjezd v celkem náročnou disciplínu – do pedálů dupu víc než při stoupání a mam toho docela dost.

Úterní – podle znalců „kultovní etapa“ - vede přes Col du Telegraphe na Col du Galibier (2645 m), počasí se umoudřilo a šlape se dobře. Francouzi jsou nadšenci do cyklistiky, při příjezdu na Telegraphe vám postávající turisti mohutně aplaudují. Za zmínku stojí i totální ohleduplnost řidičů k cyklistům – nikdo tu na nikoho netroubí a zběsile v serpentinách nepředjíždí – naopak – jedou za vámi úplně pomalu, dokud nevidí, že můžou bezpečně předjet. Nevim, jak by to dopadlo u nás. Z Telegraphu následuje sjezd do městečka Valloire, aby pak následoval o to prudší nástup ke Galibieru. Ten se ale záhy mění v dlouhé táhlé stoupání se silným protivětrem – tuhle konstelaci teda zrovna dvakrát nemusim a tak jsem ráda, když už konečně začnou klasické serpentiny. Cestou debatuju s německym borcem, kterej nemůže pochopit, že muj horáč bez nášlapů (a sandoše k tomu – boty mam mokré) je rychlejší než jeho silničák s galuskama. Zbývá ještě pár kiláků šlapání, francouzskej týpek mi pro změnu podává banán, z míjejících aut vykukují děti a povzbuzují vás – je to pěkný. Kilometr pod sedlem dělám přestávečku, dojíždí německej borec a chce si to rozdat na vrchol – ale už předem ví, jak to dopadne – to víš kámo – přijeď potrénovat do Písku... Dojezd do kempu opět s protivětrem nic moc.

Col d´Izoard nás čeká ve středu. Slunce pálí, takhle přesně si to představuju, krajina víc než malebná, takže neustále zastavuju a fotim. Opět poodjíždim svým parťákům – jak se potom vyjádřili – moc dlouho jsem jejich „zdrcující“ tempo nevydržela... Tohle je třeba si užít – blízko sedla se vynořují zvláštní kuželovité jakoby sopečné vyvřeliny. Na druhé straně sedla je opět třeba hodně brzdit a hodně fotit – něco jako pouštní krajina s různýma skalníma útvarama – dost dobrý. V zápětí nás překvapuje asi 300 m mírného stoupání – co to je ve sjezdu ze sedla?? – nohám se nějak nechce. Pak už ale opravdu jen z kopce. Na ty moc dobrý se silničákama čeká ještě jedno sedlo – Col de Vars – ale my pohodlnější se necháme do městečka Barcelonnette poodvézt autobusem.

Čtvrtek je dnem volna a je možno zvolit program dle vlastního výběru – buď další výpad do sedla – ale já volim výpad do městečka – po dnech strávených na „bajku“ celkem vítaná změna. Úzké uličky, typické domy, barevné okenice, na každém kroku restaurace s venkovním posezením – pohoda. Zítra nás čeká poslední „odpočinková“ etapa – kolem 100 km – a s počasim to vypadá nahnutě – v noci pěkně leje...

Ráno přece jen neprší – i když obloha je značně nečitelná. S autobusem se setkáme až v cíli, takže nikomu z nás by se zrovna dneska zmoknout nechtělo. Sedlo Col de la Cayolle je údajně jednoduchý, stoupání pozvolné malebným kaňonem, vykukuje slunce – paráda. Čim blíž k vrcholu se ale stahují mračna. V sedle pořádně fičí, začíná pršet a tak se dlouho nezdržujem. Po prvních metrech sjezdu se déšt mění v kroupy a my pěkně mrznem. Rukavice mam v autobuse – kdo by je s sebou tahal na to triviální sedlo... Po kilometrech sjezdu zastavujem v malé vesničce – vítá nás slunná Provance a teploměr ukazuje 17 stupňů. Madam v tílku na protějším chodníku si musí myslet, že jsme pěkně hráblý, když nás vidí po uši zabalený v bundách. Necítim prsty ani na rukách, ani na nohách. Jsme pěkně prokřehlý. Během dalších dvaceti km sjezdu ale se sluncem v zádech postupně roztáváme a v městečku Guillaumes jsme už zase v cajku, dáváme oběd a vydáváme se na poslední úsek - zase krapet jiná krajina – projíždíme 17 tunýlky vytesanými v načervenalých skalách – ohromný kaňon – dobrý...A pak už konečná – městečko Entrevaux, v kempu nás čeká neuvěřitelný vichr, takže večerní siestu vzdávám a mizim do stanu.

V sobotu v poledne odjíždíme – s mojí variantou kolem 9000 výškových metrů v nohách a spoustou krásných zážitků...

7 hřebenů

<~1~2~3~4~5~6~7~8~9~10~11~12~13~14~15~16~17~18~19~20~>